Hádáte se rádi?

Najednou potkávám nějak víc lidí, kteří posmutněle přiznávají, jak je ty hádky vlastně nebaví, už jim to leze na nervy. Ale prý to bez toho nejde.

Poslouchám to odjakživa ... jak ty zdravé hádky provětrají atmosféru ve vztahu. A že to patří k dospělosti. A že podle toho se pozná zralý vztah, ať už partnerský, či přátelský. Teprve při hádce se projeví, jak na tom ti dva jsou. To vyjde najevo pravá povaha člověka, to se ukáže charakter. Hm ... nevím nevím, zdá se mi, že to všechno nějak pokulhává.

Řekla bych, že v hádce lidé řeknou právě něco, co jejich povaze vlastní není, co k nim zrovna nepatří. Nic se při tom nevyřeší. Názory se stejně nesjednotí, řešení nenajde. Nezdá se mi, že by se tím zúčastněným nějak zvlášť ulevilo. Spíš si založí na další výčitky a pocit viny. A zůstanou jen šrámy, někdy nesmazatelné.
Myslím, že pravá povaha se ukazuje postupně v těžkých i hezkých částech života. Den po dni, dlouhodobě. To věčné obhajování hádek přepracovaností a vyčerpáním a ponorkovou nemocí „po deseti letech spolu“ ... to se mi nezdá.
Koho to baví ... jeho cesta, jeho volba, jeho charakterová vlastnost. A když to oběma vyhovuje, pak je všechno v pořádku (jen jim to úplně nevěřím)
Také bych zdůraznila ohleduplnost k okolí. Někdy, ve veřejné dopravě, ve skupině přátel ... není před cizím ječením úniku ... a to je fakt otrava.
Když někdo z takové atmosféry pláchne, nedivím se.

Něco jiného je jemné verbální pošťuchování, kdy nejdůležitější je nápad na neotřelou metaforu, kdy se soupeři neubrání smíchu, kdy se nikdo neurazí ani při ostřejších výrazech, jako je magor, hnusák, debil. A právě uhlídat přiměřenou atmosféru při výměně názorů, to je vrchol umění komunikace. Před tím smekám.

Nedávno moje dcera trochu zvýšila hlas na svého chlapce: „Já se s tebou hádat nebudu, protože mě to nebaví a ani to neumím.“ Hm ... po kom to asi má. Není to nakonec moje výchovné selhání, když jsem ji nenaučila nadávkám, jízlivostem a urážlivým přirovnáním? Uhájí si svoje místo i bez křiku a výhružek? Obstojí v životě?
Ále jó. Obstojí. Jako já. A třeba jí za to jednou i někdo poděkuje. Jako mně. Za klid, za všednodenní mír, za život bez výčitek, bez vztekání, bez obav z hádek.
Takže, jestli vás hádky nebaví, klidně to přiznejte, je nás víc.