Domov. A to je kde?

Po základce jsem se dostala na Grafárnu do Prahy. Začala jsem poprvé v životě někam dojíždět.      Netěšila jsem se, nebála jsem se.
Odjížděla jsem každou neděli z malého města s taškou čistého oblečení a jablek nebo okurek, to podle sezóny a vracela se v pátek večer s taškou oblečení na vyprání. Bydlela jsem v internátě, pět holek na jednom pokoji.

Jednou, když už byla ta předpověď „konce světa“ fakt jistá, na čtvrtek, tak jedna spolužačka odjela domů už ve středu. Protože strašně chtěla umřít doma a ještě jednou vidět to jejich Úsobí, než jako zanikne. „Já to tam mám tak strašně ráda,“ vyprávěla nám o kdejaké jejich „kulturní“ akci.
Tenkrát jsem se ani tak nepozastavovala nad tím, že Hanka může věřit na „konec světa“, znala jsem ji, ale překvapilo mě, že někdo má tak silnej vztah k domovu, k tomu jednomu místu.
To jsem u sebe neznala. A neznám ani dnes. Přemýšlím proč.

Už 27 let, s krátkými přestávkami, pořád odněkud někam dojíždím, na víkend nebo na týden. Furt vláčím tu tašku s oblečením a jídlem sem a tam.
Trvalé bydliště mám pořád v malé Jaroměři, prožila jsem tu dětství. Mám tady svůj pokoj, předměty vzpomínek, počítač s kvalitním monitorem a zahradu se spoustou černého rybízu. Ale jednou nohou bydlím věčně různě jinde.
Teď zrovna jezdím už třetím rokem přes týden pracovat do Prahy. Na víkend se vracím do Jaroměře za dcerou, občas zajedu do Českých Budějovic za manželem.
Ten nedávno, vysedávaje u svého PC, mě pozoroval, jak skládám do zavazadla všechno, co potřebuju přemístit do Prahy a trochu smutně konstatoval: „Vždyť ty si tady ani nemáš kam dát svoje věci“.
No to fakt nemám, všechen prostor v jeho bytě je z osmdesáti procent zaplněný odbornými knihami, časopisy a všemožnými papíry. (dvacet procent je kuchyň, sprcha a WC). Ale já sama jsem se nad tím ani nikdy nepozastavila. Bylo mi to jasné, jen jak jsem do toho jeho bytečku poprvé vkročila ... že tady se asi jaktěživo nikomu uklidit nepodaří.
Když spím na matraci na zemi, tak ani nemůžu moc mávat dekou, protože jinak začnou výstřižky z novin  a různojazyčné elaboráty poletovat vzduchem. A kdo pak pozná, na jakou hromádku se mají vrátit? :-)
Je to milý, když jsou ty lidský povahový rozdílnosti ... srandovní.
Né že bych si to takhle úmyslně naprogramovala, prostě život něco přinese a zrovna proti tomuhle nijak intenzivně nebojuju. Asi mě to „dojíždění“ baví, jinak se to vysvětlit nedá.
Nemám řidičák, to taky tak nějak přines život :-), takže můžu v klidu pozorovat krajinu z okna vlaku nebo autobusu. Je to pořád hezký, to mě asi nikdy neomrzí.

Ještě silněji jsem o tom všem přemýšlela, když můj tehdejší partner, už nežije, lamentoval: „Vždyť tobě se ani nebude chtít opustit ty tvoje rybízy“. Bál se, že se za ním nebudu chtít odstěhovat natrvalo. Věřila jsem mu ten strach, ale nechápala jsem to.
Už to slovo „opustit“ mě připadalo absolutně neúměrné. Pro mě by to bylo prostě jen stěhování a stejně ještě takové neúplné. No a dojíždět bych začala zase někam do práce.
Jenže on svůj domov opravdu miloval. On by se přemístit nedokázal. Když jsme se jednou bavili o pojištění domácnosti, o vyhoření, může se to přece stát, úplně se zděsil: „To by se mi už ani nechtělo žít“. To byla první spontánní reakce. Pak pomalu rozumně uznal, že by se dalo přece něco malého, montovaného postavit na tom samém místě a mohl by chodit na stejné procházky a tak.
Koupila jsem mu hasicí přístroj a objednala hlásič požáru. (ona tam ta elektrika opravdu nebyla v pořádku)
Když jsem si začala, v tom jeho malinkém domečku, rovnat svoje oblečení do skříňky v podkroví, kde mi dojemně vyklidil dvě poličky, jako pro začátek ... ani jsem si nedokázala užít tu radost, protože mě hned napadlo, vždyť já si to odsud jednou budu zase vyklízet.
Tak ten život spřádá veselé a smutné vjemy na tohle téma.
Jednou v minulosti o ten svůj domeček málem přišel, když na to zavzpomínal, použil formulaci: „To bylo, jako kdyby mi vyrvali srdce z těla“. Nebyla to fráze. Cítil to tak.
Stromy tam zasadil, všechno opravil a dlouhá léta zabydloval každý koutek.
Ale to já jsem taky u sebe doma malovala, spárovala, montovala a opravdu moc hezky jsem si to tu zařídila ... ale stejně u mě tak silná vazba nevznikla. Možná je to tím, že jsem malovala a montovala a vylepšovala ne jen u sebe, ale i jinde.
Utěšovala jsem ho slovy: „Vždyť já bych se za tebou odstěhovala třeba i na Sibiř. I do Německa!“ ... nesnáším totiž němčinu!

A v tom to asi je. Domov je pro mě rodný jazyk, tedy jediný, který ovládám. V tom je pro mě symbol Domova, je to místo, kde rozumím, co si lidé povídají. Napadlo mě to loni v létě ve Vietnamu. Prožila jsem tam tři týdny. Manžel ovládá vietnamštinu výborně, tlumočí, učí atd., takže jsem měla perfektní informace a byla úplně v bezpečí. Jen jsem si užívala cizokrajný svět, pozorovala rozdílnosti. Je to strašně zajímavý. Líbilo se mi tam všechno. Když se mě ale přátelé zeptali, jestli bych tam mohla žít delší dobu, hned jsem vyhrkla: „Vždyť jim vůbec nerozumím“. A oni mně tuplem. To už bych musela ovládat ten cizí jazyk opravdu dokonale, všechny ty jemnosti ... a to si nedovedu představit. Už ten výraz „cizí“ jazyk, jak výstižné! Cizí není vůbec milé slovo. Všude si snadno zvyknu, všude, kde můžu poslouchat vyprávění ostatních, kde se můžu soustředit na jednotlivá slova, která lidé používají a podle toho odhadovat jejich povahu, problémy, názory. To mám ráda.

Jo jo ... začátky bývají komplikované a konce bývají smutné. Nejdůležitější je ale právě to, co prožijeme mezi tím těžkým začátkem a neodvratným koncem. A vůbec nezáleží na tom, kolik máme v životě adres.

________________________________________

Když si to teď po sobě čtu, zdá se mi to takové naivní ... ale to je asi moje osobní vzpoura té všeobecné hrubosti, na kterou kolem sebe často narážím. Hrubost a cynismus a agresivita, je toho příliš. Mám chuť přispět do éteru trochou jemnosti a něhy.
Přeji hezký podzim všem hodným, klidným a něžným jedincům.