Co by asi vyprávěl poručík Beran dnes?

Chtěla bych teď usnout a za 100 let se probudit.Vím, že to není zrovna originální nápad, znám podrobnosti o experimentu poručíka Berana z roku 1908. A mrzí mě, že mu to čeští polárníci zkazili. Bylo by zajímavé poslouchat jeho postřehy po sto letech.

Pokud by byl v roce 2008 rozmražen - šetrně, humánně, tedy hlavně úspěšně - odhaduju, že dnes už by byl úplně v obraze a jeho postřehy by měly přímo nedozííííírnou cenu.
Jak ráda bych ho následovala.
Strašně by mě zajímalo, jak to tu „dopadne“.
Nejvíc mě samozřejmě fascinuje představa nových „vynálezů“.
Úplně v transu jsem si nedávno četla „Fyzika nemožného“ – Michio Kaku.
(tady tomu dělám trochu reklamu – fakt to stojí za to)
Co tu asi tak všechno bude fungovat v roce 2111?
Jestlipak ta technika pozmění lidi.
Myslím, že spíš né.
Nic se v nás nezlepší a nic se nezhorší.
Že se nic nezhorší, to chci právě zdůraznit.
Protože to neustálé lamentování nad tím, jak to dřív bylo všechno lepší, ale dnes už to jde jen s kopce ...
mi leze čím dál víc na nervy.
A leze to všude. Stížnosti na přítomnost slyším na ulici i čtu v „nepopulárních“ časopisech.
Třeba zrovna před týdnem - psycholog, bezesporu vzdělaný odborník, zdůrazňoval, jak dřív měly děti strach ze svých rodičů a dnes mají často rodiče strach za svých dětí. A že je to problém, že to už je špatně.
No, ve svém okolí vidím něco jiného.

Řekla bych, že většina rodičů má pořád dost navrch ... a to v každém věku :-).
Oproti tomu stejné množství špatných vyjímek vždycky bylo a vždycky bude.
Viděla jsem dokument o včelařích. Starší muž mezi úly prohlašuje, že oni jsou poslední generace včelařů, dnes už na to ti mladí nemají ... trpělivost, zájem, úctu k přírodě atd.
A úplně přesně stejnou myšlenku našel autor dokumentu ve včelařském časopise z roku „přibližně“ 1910.
Co asi budou říkat včelaři za dalších 100 let?
Odhaduju, že to samé: „My jsme ti poslední pracovití. S náma odejdou i včely.“
Asi nejvíc zvedám obočí, když slyším, jak ty naše prababičky měly hezčí život, měly víc času, háčkovaly, zavářely, rodinnou pohodu pěstovaly. Nefintily se, neznaly stres, nerozváděly se a pro pírko by přes plot skočily. Nevím nevím, já bych si teda žádné období v minulosti pro život dobrovolně nevybrala.

Možná bych měla víc studovat historii. Třeba bych podrobným pátráním v minulosti našla nějaké zákonitosti použitelné pro předpověď vývoje do budoucna. Jenže, jde vůbec tu minulost pochopit správně? Existují někde pravdivé informace o tom, jak to tenkrát všechno bylo? Nerozhodne většinou stejně jen „efekt motýlího křídla“?
Mám velké štěstí, že si můžu takhle v teple vysedávat u PC.
To ve mně vytváří pocit, že se svět přece jen lepší.
Ale není to jen iluze ? Vždyť 80 procent lidí takové štěstí nemá. Takže poměrem je to tu stejně pořád víc horší než lepší.
Jen je mi divné že, když jsem si to po sobě četla, našla jsem chybu: napsala jsem omylem, že je to tu víc lepší než horší. Že by mi to našeptávalo podvědomí? Snad je to vzpomínka na část života, kdy moje přesvědčení o vývoji k lepšímu bylo neotřesitelné.
Je mi líto, že se nedozvím, jak to tu za 100 let bude vypadat.
Zkusím si to představit. Zavřu oči a ... koukám jak blázen, cítím úžas nad těmi změnami, s nadšeným zájmem pozoruju každou novou věc a pátrám s kým bych tak prohodila slovo ...
Že by optimismus ...? U mně ? !