Chtěná či nechtěná přišla jsem na svět? - A záleží na tom?

Novinářka D. Prošková doporučuje dospělým čtenářům: „Zeptejte se rodičů, jestli vás chtěli a jak vás počali. Ptejte se! Ať víte na čem jste!“ No ... to by mě tedy nenapadlo. Není to snad jen jejich věc?

Prý právě početí je to pravé mystérium, a když se zeptáme, jestli nás rodiče chtěli nebo ne, zjistíme příčinu našich problémů v dospělosti, píše Prošková. Tak k tomu mám tedy výhrady.
Kdo chce ať se zeptá - jeho volba, ale doporučovat to každému? Nechápu. Mám na to jiný názor.
Možná je to tím, že je mi 40, a tak mi počátek mého života připadá už příliš vzdálený, už mnohokrát zastíněný významnějšími událostmi.
Třeba nejsem objektivní, ale stejně ... není to jen a jen věc mých rodičů, co tenkrát chtěli, a co ne? Má to se mnou vůbec něco společného?
Změnilo by se něco v mé povaze, kdybych se dozvěděla, že chtěli raděj kluka? Změnil by se nějak můj život, kdybych se dozvěděla, že mě nechtěli? Změnil by se můj vztah k nim, kdybych se dozvěděla, že nejsem biologicky jejich? Odpovím si sama: Ne. Ne. Ne.
A hned se obhájím: To není tím, že bych snad byla lhostejná, za tím je spíš má zodpovědnost, samostatnost. Dnes už jen sama sobě můžu vyčítat svoje chyby a omyly. Jak žiju, sama jsem si vybrala.

A taky bych chtěla zdůraznit i hodnotu soukromí.
Člověk za život pozná povahu tak nanejvýš sebe sama ... a svých nejbližších partnerů v době, kdy je s nimi v těsném kontaktu. A vůbec nejde odhadnout, jak intimní informace zapůsobí na někoho dalšího.
Já třeba chovám velkou úctu k fyzické lásce a myslím, že je to jeden z nejvíce sbližujících prvků ve vztahu dvou lidí ... ale sex ostatních mě opravdu nezajímá. Určitě nebudu jediná. Každý jsme tak strašně jiný, že žádné doporučení nemůže platit pro všechny stejně. Měníme se, vyvíjíme. A sdělovat po létech, jak to tenkrát bylo ...
Může to něčemu prospět? Nevím. Možná. Může to uškodit? To určitě ano, takové případy znám.

Život je celek, složený ze spousty událostí, spousty skutků ... a některé momenty jsou opravdu na zhroucení a nedá se jim vyhnout. Některým se ale vyhnout dá a kdo chce, ať se klidně vyhýbá. Nemyslím, že je to zbabělost.
Takže ... kdo se ptát nechce, kdo nechce vyprávět, ať klidně mlčí a nemusí mít výčitky z vlastní slabosti.
Je nás takových víc. Něco si prostě vezmem do hrobu ... a není to vždycky špatně.