Žádná náhoda neexistuje

Existenci náhody zdůvodňují někteří filosofové a fyzici principem neurčitosti. Přesněji tím, že nelze předpovědět okamžiky a místa rozpadu atomů. Jako důkaz náhodnosti se používají takzvané Bellovy nerovnosti. Zmíněné úvahy však vycházejí pouze s částečného poznání reality.

O tom, že je podstata hmoty „nehmotná“ jsem již psal (http://vasicek.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=12646). I triviální logická úvaha musí vést nutně k závěru, že výsledkem totální dekompozice hmoty jsou nehmotné systémy. „Nehmota“ v tomto pojetí vyjadřuje koncepční opak hmoty (žádné antičástice). Opak hmoty nemá žádné analogické vlastnosti hmoty. Z toho vyplývá, že chování „systému“ nedokážeme pomocí běžných hmotných interakcí identifikovat či popisovat.

Elementárním projevem nehmotného světa je „programování“ hmoty pomocí rozpadu atomů. Rozpad atomů není náhodný, ale je základní formou komunikace mezi „nehmotným“ a hmotným světem. Pokusy vysvětlit nenáhodnost procesu rozpadu atomů pomocí kauzalit, vyplývajících z pozorování interakcí hmoty, jsou logicky neúspěšné. Rozpad atomů je totiž vstupní informací, která zásadním způsobem determinuje náš hmotný svět.

Většina vědců považuje „nehmotné“ interakce za něco mystického a nefyzikálního. Amatérské a ideologicky podbarvené výklady různých esoteriků a idealistů do značné míry diskreditují úvahy vedené tímto směrem. Z vědecky systematického pohledu vede cesta k odhalení principů nehmotných interakcí přes matematické, programovací a statistické metody vyhodnocování rozpadů atomů z hlediska času a místa. Výsledkem je nalezení „jazyka“, kterým je chování hmoty určováno. Hmota a hmotný svět jsou přitom pouze jednou z částí reality. Nehmotná část reality není nic záhadného či náboženského. Nehmota je pouze nepoznaná, neboť její poznávání pomocí hmotných prostředků není snadné. Pro její popis totiž nelze použít prostor a čas.