Socialismus mnoha tváří

Mezi diktaturou a demokracií je rozdíl v rychlosti realizace vytýčených cílů. Diktatura realizuje cíle mnohem rychleji než demokracie, ať už jsou jakékoliv.

Zažili jsme diktaturu proletariátu, které se podařilo velice rychle téměř dosáhnout svého cíle – sociální rovnosti. Negativní důsledky této „úspěšnosti“ však zbrzdily ekonomický rozvoj. Z jedné z nejvyspělejších světových ekonomik se stal skansen technologií s naprosto demoralizovanou pracovní silou.

Západní demokracie se také snaží dosáhnout svého cíle, říkají mu – sociální spravedlnost. Cíl je to prakticky stejný, jaký měla komunistická diktatura. V demokracii všechno mnohem déle trvá. To co komunisté zvládli za pár let, trvá v demokracii desítky let. Možná ta pomalost není nevýhoda, protože i negativní důsledky se projevují pomaleji.

Problémem, však je, že jedna z největších diktatur světa pochopila, že socialismus a sociální rovnost jsou nesmyslné utopie. Během pár let dokázali splnit svůj nový cíl – být úspěšnou ekonomikou. Ze zaostalé ekonomiky, založené na kopírování vymyšleného a levné nekvalifikované pracovní síle, se velice rychle stává ekonomika technologicky vyspělá.

Začínáme zaostávat a zavíráme nad tím oči, případně se chlácholíme zastaralými představami o dělnících pracujících za hrst rýže. Nejmodernější technologie na světě se v současné době neinstalují v Evropě či USA, ale v Číně, na jejich nákup mají totiž nejvíce peněz, což je rozhodující.

Rozhodující příčinou pádu socialistických diktatur byla ekonomická nekonkurenceschopnost, komunistická propaganda tomu nedokázala zabránit. My se nyní postupně také stáváme méně konkurenceschopnými a zamlžujeme to propagandou.

Pokud v Číně nezačnou znovu budovat socialismus, nebo ho my budovat nepřestaneme nemáme v tomto století šanci.