Právo na život, nebo na vlastnictví?

K této základní otázce jsem došel po důsledném rozkrytí politických a ideologických motivů, až k jejich elementární podstatě. Obě práva jsou ve vzájemném rozporu.

Všechna práva člověka jsou vynucována násilím. Většina lidí si to ani neuvědomuje, protože na ně působí morálka a zákony, které zprostředkovávají pouze hrozbu.

Právo na vlastnictví se odvíjí od přirozeného chování většiny savců. Příslušný tvor, či stádo loví nebo se pase v určitém teritoriu. Pokud do teritoria vstoupí vetřelec, dochází ke konfliktu. Zvířata se většinou konfliktům vyhýbají a teritorium konkurence respektují.

Člověk se chová podobně, svůj majetek však neznačkuje trusem a močí. Prvotním majetkem je půda, člověk však dokáže vlastnit i majetek movitý. Právo na majetek bylo deklarováno snad od počátku vzniku civilizace. Zřejmě zcela spontánně přešlo ze zvířecího stáda. Pokus o vstup na cizí majetek, či případně pokus o zcizení movitého majetku byl zpočátku trestán vlastníkem. Postupně se vyvinula morálka a na ni navazující právní systém. Společnost zcizení majetku trestala. Lidé právo na majetek ctili, protože to byl společný zájem všech vlastníků. Navíc se báli trestu.

Zpočátku byla situace jednodušší, neboť existovala spousta území a zdrojů, které nepatřily nikomu. Získávání nového majetku bylo závislé pouze na schopnostech každého člověka či skupiny. Situace se zkomplikovala v okamžiku, kdy byl na nějakém ohraničeném území veškerý majetek rozdělen. Získání majetku bylo možné jen na úkor existujících vlastníků. Problém řešil rozvinutý proces směny, ten umožnil směnu práce za majetek.

Když se však nemajetní příliš namnožili, nastal vážný problém. Vlastníci majetku nedokázali nebo nechtěli přijmout do procesu směny všechny nemajetné. Nemajetní tím byli odsouzeni ke smrti hladem. Každý člověk se však snaží přežít. Proto nemajetní začali bojovat o majetek vlastníků. Morálně se zaštítili právem na život. Právo na život se v přírodě vyskytuje velice omezeně. Uplatňují ho samice pro svá mláďata. Samci toto právo většinou nerespektují. V přírodě se tvor, který nezíská svým uplatněním přístup ke zdrojům, nedožije dospělosti a nemnoží se. Tím příroda reguluje množství žijících tvorů.

Právo na život je v rozporu s právem na vlastnictví. Právo na život se objevilo společně s některými náboženstvími. Pokud deklarujete člověku právo na život, nemůžete ho prosadit, pokud někomu neomezíte právo na vlastnictví. Musíte někoho s majetkem přinutit, aby část svých zdrojů či majetku poskytl tomu, kterého nedostatek majetku ohrožuje na životě. Musíte tedy vytvořit hrozbu – trest, za neposkytnutí majetku.

Míra prosazování práva na život se v historii měnila a postupně rostla. Právo na život na sebe postupně nabalovalo další tzv. lidská práva. Prakticky všechny moderní civilizace v důsledku prosazování práva na život, omezují právo na majetek. Vlastník majetku žádné právo na život nepotřebuje, dokáže se o sebe postarat sám – to je primární účel majetku. Cílem všech revolucí byla změna vlastnických práv. Často došlo i na fyzikou likvidaci vlastníků. Každá revoluce však tuto svoji postatu maskovala vznosnými ideály.

Extrémní koncept deklarovali Karel Marx a Bedřich Engels. Vytvořili vizi, dle které by bylo právo na vlastnictví zcela zrušeno. Pozdější komunistická praxe aplikovaná Leninem si s právem na majetek účelově pohrávala. Komunistický koncept však selhal. Příčinou selhání bylo přílišné omezení majetkových práv, které zničilo přirozený majetkový motivační rámec.

Současný socialistický (tzv. demokratický) omezuje majetková práva pouze částečně. Pokud někdo získává majetek, musí ho polovinu odevzdat ve prospěch ostatních. Marketingově je to komunikováno jako daně, za které obdrží vlastník služby státu. Většina vlastníků o žádné služby státu nestojí, ale nezbývá jí nic jiného, než na tuto hru přistoupit.

Tzv. demokratický politický boj je v podstatě soupeřením dvou skupin byrokratů, které mají nepatrně odlišné koncepce. Pravice a levice prosazuje odlišnou míru omezování majetkových práv. Společným zájmem obou koncepcí však je získání kontroly nad maximálním objemem majetku. Důsledkem je tendence k diktatuře byrokratů.

Existence práva na život, umožnila extrémní namnožení nemajetných. Na právo na život se nabalila další práva (na zdravotní péči, na sociální péči a pod). Nastavená míra přerozdělování majetku je však již nedostatečná. Státy, které deklarují garance všech možných práv, nejsou schopny získat zdroje na jejich realizaci. Další přerozdělování majetku se může nebezpečně přiblížit komunistické vizi. Dnešní demokracie k tomuto řešení směřují i bez revoluce, ostatně demokratickou cestou to v ČR komunisté předvedli už před šedesáti lety.

Nenechte se mýlit současnými názvy politických stran. Komunistická strana Číny má s komunisty společnou jen formu vládnutí (diktatura). Ve skutečnosti jsou to nacionální korporativisté. Britská labouristická strana je ideologicky více nalevo, než naše KSČM. Málokdo vyhrožuje diktaturou, všichni se hájí prosazováním tzv. lidských práv. Diktatura přichází až v okamžiku, když hrozba už nezabírá a majetek se musí přerozdělovat pomocí otevřeného násilí. K diktatuře zcela zákonitě směřuje každý systém.

Zkuste si položit otázku:

Je pro Vás důležitější právo na vlastnictví, nebo právo na život?

Pokud je to právo na život, směřujete ke komunismu. Budete podporovat přerozdělování majetku jiných lidí. Nelze Vám to vyčítat, planeta je přemnožená a nemajetných je většina. Pro nemajetné je přerozdělování často jedinou možností, jak přežít.

Pokud volíte právo na vlastnictví, musíte přijmout fakt, že občas někdo z nemajetných „umře hlady“. Nemůžete nikoho nutit, aby se „postaral“. Také Vám to nelze vyčítat, Vy za to přemnožení a problémy nemajetných nemůžete. Ztráta majetku je pro vlastníky prohrou a ztrátou svobody.