Pohádka s rudým koncem

V jednom pohádkovém městě žilo společenství lidiček. Lidičky přes den většinou pracovali, po práci odpočívali.  Jeden chytrý človíček, jmenoval se Otta Krambis, vymyslel způsob jak ušetřit čas po práci. Krambis zavedl ve městě společnou jídelnu, ve které každý človíček zaplatil vstupné sto peňez. V jídelně si každý vybral k jídlu cokoliv chtěl. Jídla mohl každý sníst libovolné množství.

V Krambisově jídelně bylo vždy dost jídla, a vybral si každý. Byl to skvělý nápad, a brzy začali skoro všichni večeřet v takových jídelnách. Tržby rostly a jídelníček se stále zlepšoval. Lidičky si dopřávali stále chutnější lahůdky za svých sto peněz vstupného.

Často se stávalo, že spousta jídla zbyla, většinou však toho horšího. Jeden číšník, nějaký Líkota, začal zbytky z večeře rozdávat chudým, kteří neměli stovku na večeři. Mezi chudými se zpráva o rozdávání zbytků z Krambisovy jídelny rychle roznesla. Brzy se stalo rozdávání zbytků u zadního vchodu pravidlem. Chudých čekajících na zbytky postupně přibývalo, protože začali přicházet ze širokého okolí. Zbytků pro ně bylo brzy málo a občas se o ně i porvali.

Lidičkové, kteří chodili do jídelny na večeři, si chudáků občas všimli a někteří začali schválně nechávat více zbytků, aby jim pomohli. Chudáčci po lidičkách jdoucích na večeři závistivě pokukovali a kazili jim tím chuť k jídlu. Aktivity chudáků v okolí jídelny začaly postupně odrazovat některé zákazníky.

Krambis chtěl nejdřív rozdávání jídla zakázat, protože se mu také přestával líbit hluk a rvačky, které bylo občas slyšet až v jídelně. Jeho milovaná dcera mu to však rozmluvila. Zdálo se jí nespravedlivé, že zatímco si lidičky hodují u stolů s čistými ubrusy, chudáčci po nich dojídají zbytky u popelnic. Její manžel Ota Silacis, přišel s nápadem na vyřešení problému. Navrhl, že by mohli na večeři chodit všichni, i když nemají na vstupné. Krambisovi se to nezdálo, měl obavu, že by vstupné pak neplatil nikdo a podnik by mohl zavřít. Dcera mu navrhla, že její muž bude kontrolovat hosty a zjišťovat, kdo je chudý a kdo ne. Dceru miloval a věděl, že její muž je líný a práci se vyhýbá. Když ho ta práce bude bavit, bude to lepší, než aby se flákal.

Otevření jídelny pro všechny i pro chudáky zadarmo se osvědčilo. Přece jen jich nebylo zase tolik, aby se mezi platícími zákazníky neztratili. Skončilo zevlování chudáků u popelnic a zákazníci přestali ubývat. Krambis byl nadšený, že se jeho dcera přeci jen špatně nevdala a celý podnik svěřil Silacisovi a po nějaké době spokojeně umřel. Všichni měli ze spravedlivého fungujícího řešení chudoby velkou radost a byli spokojení. Silacis po nějaké době ve firmě zaměstnal svého dobrého přítele Otu Muskina, který mu řešení kdysi dávno poradil. Společně jídelnu řídili a na počest významného rozhodnutí, zavedli každoroční oslavu dne všeobecného práva na večeři.

Na úspěšný provoz „spravedlivé“ jídelny si postupně všichni zvykli, a právo na večeři pro všechny se stalo naprostou samozřejmostí. Všechny, kteří se v jídelně nestravovali, začali strávníci považovat za hlupáky.

Po nějaké době se však začaly objevovat problémy. Někteří platící zákazníci se snažili vydávat za chudáky, aby nemuseli nic platit a mnohým se to i podařilo. Ředitel Silacis nechápal proč má málo peněz na nákup surovin k vaření večeří. Situaci však vyřešil úpravou jídelníčku. Množství dražších lahůdek omezil. Malé množství vybraných lahůdek vždy zmizelo v prvních minutách večeře a na ty, co přišli později, už nezbyly. Úsporná opatření pomohla, někteří hosté však začali uplácet číšníky, aby jim nějakou tu lahůdku schovali.

„Spravedlivá“ jídelna začala přitahovat chudáky ze širokého okolí a počet neplatících strávníků stále rostl, což se zákonitě začalo projevovat finančními problémy Silacisovi jídelny. Silacis s manželkou však měli lidi rádi a tak si vypůjčili na nákup surovin v bance a doufali, že se na ně usměje štěstí a tržby zase vzrostou. Banka jim poradila některá opatření a tak omezili jídelníček a zvýšili vstupné pro platící. Mnoho platících situaci chápalo a považovali za svoji morální povinnost, podílet se na takzvané solidaritě.

Situace se na chvíli zlepšila, ale po nějaké době začali znovu platící zákazníci ubývat. Jídelníček byl čím dál chudší, některá jídla se bez protekce u číšníků nedala vůbec ochutnat. Chudší strávníci začali kritizovat korupci číšníků, protože bylo stále méně jídla, které bylo k získání bez úplatků. Někteří lidičkové, které dřív platili v Silacisově jídelně, si začali sami vařit a chodit na večeře do jiných restaurací. Ostatní věrní strávníci je považovali za zrádce, kteří nechápou celospolečenský význam společných večeří. Muskin označil všechny pochybovače za nepřátele jídelny a spravedlnosti. Muskinovo zastrašování platících strávníků na nějakou dobu zpomalilo jejich úbytek.

Situace se však dále zhoršovala, jídla bylo čím dál méně a dobroty se stávaly vzácností. Jednoho dne uvařili tak málo jídla, že nestačilo pro všechny. Takové porušení práv vnímali hladoví lidé, ale i ostatní jako ukrutnou nespravedlnost. Když jeden z platících prohlásil, že by měli platit také ostatní, byl označen za sobeckou kreaturu a utržil i pár ran od zastánců spravedlnosti a humanity.  

Silacis byl z problémů a nespravedlnosti nešťastný a nevěděl si rady. Jednoho dne za ním přišel Muskin, s návrhem, že firmu převezme a zajistí dost jídla pro všechny. Silacisovi se zprvu moc nechtělo, protože Muskin byl někdy dost agresivní. Když však zvážil, že má Muskin dobré vztahy se strávníky, kteří nemají na vstupné a ti začínali být hlady agresivní. Silacis po krátkém přesvědčování Otovi Muskinovi celou firmu svěřil.

Muskin nejprve pochytal a potrestal zkorumpované číšníky. To situaci zlepšilo částečně, protože korupce už byl jediný způsob, kterým se mohli platící zákazníci opatřit jídlo bez čekání ve frontách, kde nebyla jistota, zda na ně něco zbyde. Platící zákazníci by do jídelny už nikdy nepřišli, Muskin jim však nedovolil z jídelny vůbec odejít. V jídelně uspořádal po večeři velkou schůzi, na které vysvětlil, že peníze vnášejí rozdíly mezi lidi. Všichni je proto musejí odevzdat a teprve potom si budou všichni rovni. A měl pravdu, rovni si po odevzdání peněz byli, s výjimkou několika nejbližších přátel Muskina, kteří rovnost a spravedlnost kontrolovali. Ale to každý chápe, mají přece zásluhy na odstranění nespravedlnosti. A tak spokojeně hodovali, dokud měli peníze a hodovali by dodnes, kdyby jim nedošly.

Nebyla to však žádná tragédie, protože novou a větší jídelnu s právem na večeři pro všechny otevřel Erik Pouvánes.