Podmínka přežití státu

Každý stát získává prostředky pro svoji existenci násilím nebo vydíráním. K tomu, aby stát přežil potřebuje úspěšně uplatňovat svoji strategii násilí.

Každý stát je ohrožován ostatními státy. Vojenská převaha umožňuje vydírání slabších, případě přímé získání kořisti. Každý vítěz konfliktu má maximální snahu zachovávat mír. Zachování míru je totiž potvrzením vítězství a příslušně získané nadvlády nad poraženým. Pokud se vítěz rozhodne k další agresi, je to vždy v zájmu nastolení míru.

V době míru je stát zcela závislý na ekonomické aktivitě svých občanů.

Kapitalistické státy (Čína je kapitalistická diktatura) ponechávají ekonomickou aktivitu na soukromých subjektech. Prostředky pro svoji existenci získávají zdaněním ekonomické aktivity. Mnoho kapitalistických států ekonomickou aktivitu reguluje. K regulacím používají funkční omezení a zvláštní daně (ekologie, práva pracujících, morálka). Výsledkem všech regulací je vždy menší efektivita ekonomické aktivity. Stát je však na ekonomické aktivitě zcela závislý. Pouze ekonomická aktivita vytváří reálné zdroje. Čím více je ekonomika regulovaná, tím méně zdrojů dokáže vyprodukovat. Stát však zdroje potřebuje. Když je nedokáže získat přímým okrádáním ekonomicky aktivních subjektů, musí si půjčit. Když nestačí ani půjčky využije svůj peněžní monopol. Zadarmo emituje peníze a umisťuje je na trhu. Ekonomicky aktivní subjekty, však mohou získat peníze pouze za reálné hodnoty (práce, produkty). Touto aktivitou státu jsou v podstatě znovu zdaněny.

Kapitalistický stát však ekonomické aktivity soukromých subjektů regulovat musí. Regulace stát používá jako nástroj, kterým se příslušné mocenské uskupení drží u moci. Diktatury si vystačí s cílenou diskriminací potenciálních konkurentů. Demokracie jsou nuceny regulovat soukromé subjekty a občany dle přání voličů. Nejednotnost zájmů jednotlivých skupin voličů umožňuje regulační tendence tlumit. Čím více jsou skupiny voličů „semknuty“, tím intenzivněji se regulace prosazují. Čím více jsou voliči názorově jednotní, tím více se demokracie mění v diktaturu většiny (Proletáři všech zemí spojte se!).

Monopolní státy (říká se jim komunistické, či socialistické) řídí ekonomickou aktivitu přímo. Ekonomicky aktivní subjekty jsou vlastněny státem a ten je vrcholově řídí. Ekonomický proces je však příliš složitý a při jeho řízení se nelze vyhnout chybám. V kapitalistické ekonomice nese odpovědnost každý subjekt samostatně, a neefektivní subjekty přirozeně zanikají. V centrálně řízené ekonomice je mnohdy problém neefektitu vůbec identifikovat (nutno dodat, že v dnešním systému dotací je to problém také). Úspěšné (tím míním, že úspěšný je každý stát, který nezávisle existuje) monopolní státy jsou proto nuceny regulovat spotřebu a volit maximálně efektivní nástroje moci. Proto přežívají pouze takové monopolní státy, které uplatňují individuální diktaturu a nekompromisně regulují chování svých občanů (Kuba, Severní Korea).

Demokracie je nejnákladnější možný způsob výkonu moci. V demokracii jsou nejlepší podmínky pro svobodný způsob života. Každá svoboda je však podmíněna ekonomickou nezávislostí. Čím je demokracie širší, tím je nákladnější. Podmínkou úspěšné existence demokratického státu je dostatečně výkonná ekonomika. Pokusy implementovat demokracii v zemi s málo vykonou ekonomikou proto zcela přirozeně selhávají. V krizi jsou i demokracie, které aplikují nákladnější formu demokracie, než si mohou dovolit.

Úspěšná existence jakéhokoliv státu, je podmíněna tím, že musí být schopen získávat ze své ekonomiky nebo kořisti, dostatek zdrojů k tomu, aby se udržel u moci.