Péče o lidi – hlavní problém

Ještě před sto lety bylo léčení lidí zcela běžnou službou, výroba léků také. Za obojí se normálně platilo. Všem to připadalo zcela normální, a normální to bylo.

Běžný člověk se tehdy s lékařem nikdy nesetkal. Lékařské služby jsou drahé a drahé i byly. Je to přece kvalifikovaná práce. Kdo na lékaře nebo léky neměl, musel se bez obojího obejít. Z dnešního propagandou neustále vytvářeného hlediska je to nehumánní. Ve skutečnosti je zcela přirozené a normální, že si každý pořizuje pouze služby, které si může dovolit. Lidé tak žili po tisíce let, a vůbec jim to nevadilo. Svobodní lidé se starali sami o sebe, páni o sebe a své otroky a poddané.

V druhé polovině minulého století však zvítězila ideologie, která hlásá: Lidská společnost se musí postarat o každého člověka. Není důležité, zda si lékařské služby člověk může dovolit. Když si je nemůže dovolit, musí je zaplatit ostatní. Výsledkem této doktríny jsou tzv. solidární zdravotnické systémy. Čerpání téměř bezplatných lékařských služeb a spotřeba léků rostou téměř bez omezení. Pro farmaceutické firmy a všechny, kteří se živí péčí o lidské zdraví je to skvělý business. Dodávat produkt, který uživatel přímo neplatí, ale povinnost platit má někdo jiný je přímo ideální. Velikost zdravotního trhu je limitována pouze objemem finančních prostředků, které do něj povinně musíme vkládat. Většinou nestačí ani prostředky vybrané na nedobrovolném zdravotním pojištění. I kdyby se objem prostředků vkládaných do zdravotnictví zdvojnásobil, vždycky bude koho léčit a nikdy to nebude stačit.

Podobné je to s trhem sociálních služeb, který se stal hlavním předmětem podnikání současných tzv. vyspělých států.Otázkou je, k čemu je to všechno dobré. Představme si hypotetickou situaci, že budeme všichni pracovat ve zdravotnictví a sociálních službách. Zdravotnictví bude dokonalé, lidé se budou dožívat 120 let. Díky dokonalé zdravotní péči budou všichni perfektně zdraví. Vypadalo by to krásně, až na podstatný detail: Když budou všichni pečovat o blaho lidí, kdo bude vyrábět jídlo, oblečení, teplo apod.?

Řešení je snadné, ale dočasné. Všechno se dá dovážet ze zahraničí. Vyspělá společnost o sebe bude pečovat a pro ni podružnou výrobu životních potřeb, přenechají těm druhým. Otázkou je, čím za dovážené produkty platit. Nějakou dobu je možné žít na dluh. Legrace však skončí v okamžiku, když si výrobci uvědomí, že nemáme dluhy čím splatit.

Snaha umožnit vysokou životní úroveň i lidem, kteří by se k ní vlastní zásluhou nikdy nedopracovali je jistě ušlechtilé. Ve chvíli, kdy se péče o blaho všech stala povinností, tedy základem vládnoucí ideologie, začal se rozvíjet vážný ekonomický problém. Povinně solidární lidé po nějaké době už nedokázali všechnu tu rozvíjející se péči utáhnout. Chvíli to ještě jelo na dluh, ale zadlužovat se nelze věčně.

Nechcete-li si lámat hlavu, klidně věřte, že u nás firmy propouštějí proto, že nějaký chamtivý prodejce hypoték sjednal kvůli kapitalistické hamižnosti rizikový úvěr nějakému nezaměstnanému. Klidně věřte, že se vše vyřeší, až americká vláda neuhrazený dluh bance zaplatí a tomu chudáčkovi zvýší sociální podporu tak, aby mohl řádně splácet. Pokud tomu věříte jste na tom stejně jako současní vládci. I když to možná jen hlásají a sami tomu také nevěří.

Já si však myslím, že si žijeme nad poměry a teď to končí. Brzy se bude lámat chleba. Buď zvítězí většina a prožere všechno co se dá. Až vše prožereme, staneme se otroky cizáků. S touto variantou máme někteří starší už zkušenost.

Nebo se vrátíme k osvědčenému: „Každý za své.“ Druhá varianta však musí vyřešit problém s těmi, kteří chtějí žít za cizí. Komplikací je i to, že představitelé těch, kteří chtějí žít za cizí, jsou ve všech demokratických zemích u moci (nedejte se mýlit politickým marketingem). Ostatně to je také hlavní příčinou začínající krize.