Občan není zákazník

Občan není v roli zákazníka, ale uživatele služeb. Za služby neplatí jejich plnou cenu, mnohdy je dostává zadarmo. Pro zákazníka je však charakteristické, že za produkt nejen platí, ale zcela rozhoduje o jeho nákupu. Občan služby čerpá dle různých nároků či vlastního výběru. Čerpání služeb s jejich úhradou nijak nesouvisí. Povinnost platit služby státu je aplikována na základě schopnosti platit, s čerpáním služeb nijak nesouvisí. Placením daní a poplatků nevzniká občanům žádný nárok ani výhoda. Mnoho občanů je v roli plátce, bez možnosti významně ovlivnit strukturu služeb státu.

Rozpor vznikl na základě takzvané solidarity a celospolečenských zájmů a má zákonitě negativní důsledky. Požadavky občanů (uživatelů) na služby nemají žádné omezení a mohou narůstat neustále. Na druhou stranu má občan(plátce) snahu minimalizovat odváděné daně, neboť jejich placením naprosto nic nezískává. Logicky tak přibývá uživatelů služeb a ubývá daňových poplatníků. 

Stát, který podlehne tlaku uživatelů služeb a zvýší jejich rozsah, se zákonitě dostává do krize plynoucí z neschopnosti získat zdroje na realizaci všech služeb. Potřeby uživatelů však nikdy nemůže uspokojit, protože mohou neomezeně narůstat. Příjmy státu jsou však limitované akceptovatelnou mírou zdanění a jejím limitním stavem - zestátněním soukromého majetku.

Řídit výdaje plynoucí z nároků konkrétních uživatelů lze celkem transparentně. Jsou to konkrétní lidé a konkrétní nároky. Nespokojení budou vždy, protože se nemouhu mít stejně dobře jako ti, kteří je živí.  

Složitější je řízení výdajů za služby státu, které nemají konkrétní uživatele. Roli uživatelů zastupují politici, kteří se domnívají, že reprezentují zájmy uživatelů. Z toho vyplývá demokratický systém zastupitelů, kteří získávají ve volbách hlasy konkrétních voličů. Zde je tedy náznak zákaznického chování, neboť část voličů platí daně. Stále častěji však zájmy občanů reprezentují aktivisté, úředníci, eurokomisaři,... u nichž oprávněnost požadavků nelze ověřit.

Ve všech případech tak dochází k tomu, že konkrétní jednotlivci nakupují produkty za prostředky získané výběrem daní, přičemž užitečnost a potřebnost těchto produktů nelze jednoznačně ověřit. Tím vzniká další prostor na nijak nelimitované požadavky.

Výsledkem růstu anonymních potřeb je neustále narůstající státní rozpočet, ze kterého jsou financovány stovky subjektů o jejichž existenci téměř nikdo neví. Rozpočet je netransparentní a zkreslující (příklad: dotace na stravování žáků a studentů jsou vykazovány jako výdaj na vědu a vzdělávání, přičemž je to výdaj sociální).

Základním řešením je jednoznačně pojmenovat PRODUKTY STÁTU a vyčíslit jejich konkrétní náklady. Teprve následně diskutovat o tom, které produkty kdo chce, kdo potřebuje a jaké si můžeme dovolit.