Krize je jen indikátor

Finanční krize je jen následkem krize hospodářské. Hospodářská krize je následkem společenských omylů. Veřejná a mediální prezentace krizí je v opačném pořadí. Souvisí to s prvoplánovým chápáním projevů krize, možná také s propagandou.

Demokracie, humanismus a lidská práva se staly po druhé světové válce hybnou silou rozvoje společnosti. Každá hybná síla se někdy vyčerpá. Když se prosazuje dogmaticky stává se brzdou rozvoje a příčinou problémů. Stalo se to i v případě demokracie, humanismu a lidských práv.

Postupně se ideologům podařilo prosadit i koncept standartu životní úrovně a takzvaného sociálního smíru. Prakticky se to projevilo odklonem od rozvoje společnosti, který vycházel z poznávání světa. Hlavním cílem občanů států se stal životní komfort a spotřeba. Na spotřebu byl vytvořen nárok (dnes je to tzv. lidské právo). Nedílnou součástí životního komfortu je i právo na lékařskou péči, či bydlení a sociální výpomoci. Prosazování těchto práv tlumí společenský problém přirozené nerovnosti lidí. Nerovnost lidí má však genetické příčiny, nikoliv společenské. Smrt hladem byla vždy u všech tvorů základní podmínkou úspěšného evolučního vývoje. Přírodní zákony však nepíše člověk, člověk je jejich pouhým důsledkem. Člověk může vymyslet libovolnou ideologii, může trestat a zakazovat poznání reality. Přírodní zákony však změnit nemůže, ty fungují zcela nezávisle a nelze jejich vliv dlouhodobě potlačit.

Při realizaci sociálních, humanistických a demokratických konceptů, politici postupně začali ignorovat ekonomickou podstatu společenských jevů. I v době konjunktury vynakládaly tzv. vyspělé demokratické státy na provoz demokracie, humanity a sociálních práv více zdrojů než jejich ekonomiky dokázaly vyprodukovat. Ideologický koncept, který garantuje právo na vysoký standart životní úrovně, bez ohledu na ekonomickou výkonnost je zcela rozhodující a prvotní příčinou všech problémů, které nyní přicházejí.

Stát musí zdroje které některým lidem rozdává na základě „vybojovaných“ práv získat zdaněním těch, kteří zdroje vytvářejí. Nebudu zde rozvádět různé formy daní, které se skrývají pod různými názvy, není to podstatné. Nepovažuji za důležité, ani to že jsou lidé daněmi okrádáni. Na to se dá zvyknout, kdyby systém fungoval nevadí mi to. Podstatné a zničující je, že všechny ty výdaje neúměrně zatěžují proces tvorby zdrojů. Ekonomické subjekty podnikající v demokraticky a sociálně rozvinutých zemích, závislé na pracovní síle, postupně ztratily konkurenceschopnost na světových trzích.

Společenská a osobní spotřeba většiny obyvatel je už delší dobu větší, než jejich produkční schopnosti. Stát rozdává i z toho, co nedokáže z ekonomiky zdaněním získat a zadlužuje se.  Zadlužují se firmy i domácnosti. Děje se to už několik let, a je to hospodářská krize. Hospodářskou krizi nemohou vyvolat problémy na finančních trzích. Hospodářská krize vyplývá z nekonkurenceschopnosti firem.

Hospodářská krize byla maskována pomocí stále rostoucího zadlužování všech zainteresovaných a různými formami spekulací na finančních trzích. Základní výrobní procesy z tzv. vyspělých zemí postupně již několik let mizí. Už řadu let jsou publikovány údaje o růstu HDP, který je však stimulován výdaji na dluh a jsou do něj započítávány stále nové služby (včetně služeb státu). Každý však potřebuje jíst, oblékat se a bydlet v teple. Mnohé západní země však vyprodukují méně jídla, oblečení a energie, než spotřebují. Jsou tedy zcela závislé na dovozu ze zahraničí. Nekonkurenceschopnost ekonomik se však natolik zhoršila, že není téměř co vyvážet.

Rostoucí deficit byl kompenzován prodejem spekulativních aktiv. Když vznikly vážné pochybnosti o likviditě aktiv, nastala finanční krize - nedůvěra v reálnost ohodnocení aktiv pomocí peněz.

Vlády, které své země přivedly do společenské, hospodářské i finanční krize se nyní snaží finanční krizi zažehnat. Nesmyslně „nalévají“ do finančních institucí peníze. Peníze možná poslouží pro zaplacení dluhů věřitelům, ale na hospodářskou situaci těchto zemí to nemá prakticky žádný vliv. Výrobní proces zůstává stále stejně neefektivní (díky vysokým společenským nákladům).

Množství peněz v ekonomice, díky různým emisím a téměř nulovým úrokům centrálních bank prudce roste. Příjmy skutečně ekonomicky aktivních subjektů se však spíše snižují. Peníze se dají snadněji získat darem než činností. Ekonomicky aktivní subjekty jsou tak dále poškozovány a paralyzovány.

Některé země dodávají na světové trhy suroviny, některé zboží a další tisknou peníze, kterými se směna platí. Peníze mají smysl pouze tehdy, pokud je dodavatel zboží akceptuje. Akceptuje je pouze tehdy, pokud za ně může obdržet jiné zboží. Když však do procesu směny vstupuje subjekt, který nic neprodukuje a peníze si opatřuje pouze tím, že je tiskne, nemůže to dlouho fungovat (Země těžící ropu už se již dohodly na zavedení vlastní měny, Rusko uzavřelo s Čínou dlouhodobou obchodní dohodu na komoditní bázi).

Na začátku všech těchto problémů stojí společenský omyl, který vymysleli komunisté a socialisté. Teď se blíží následek – společenská krize. To, že se stávající systém zcela zhroutí je zcela zřejmé. Udržení stávající životní úrovně je ekonomicky nemožné a lidé se neradi uskromňují. Výsledkem nutně budou společenské problémy. Sociální smír bude ekonomicky nerealizovatelný, proto bude záležet pouze na schopnostech výkonu základních funkcí státu – vnitřní a vnější bezpečnost. Schopnost a vůle vykonávat základní funkce státu budou určovat další osud, té či oné země.