Globalizace životní úrovně

Rozvoj společnosti a životní úroveň je často spojována s růstem spotřeby. Základním zdrojem růstu je však primárně vyšší produktivita. Dnes pracuje v zemědělství pár procent obyvatelstva, vyprodukují však dost zdrojů pro všechny. Podíl zemědělců na celkové směně je nižší než před desítkami let. Šíře produktů neustále roste. V procesu směny některá odvětví rostou a prosazují se stále nová odvětví.

Již existující odvětví však produkují stále pro všechny, i když se produkcí živí méně lidí. Musí vyprodukovat více s nižšími náklady. Růst produktivity snižuje výrobní náklady a umožňuje zvyšování produkce.

Růst produktivity však není jediný způsob zvyšování životní úrovně. Životní úroveň, tedy i spotřebu, lze zvýšit na dluh. Dluhy umožňují spotřebovat aktuálně více produktů, než spotřebitelé vyprodukují. Občané mnoha zemí nakupují na dluh i služby státu.

Globalizace výrobních procesů umožňuje výběr vhodných regionů pro prodej i výrobu. Produkce se stěhuje do výhodnějších míst v rámci Evropy (například v ČR i na Slovensku násobně vzrostla výroba aut), ale hlavně světa (Indie, Čína).

Globální trh práce snižuje výrobní náklady i bez růstu produktivity. V Evropě i USA přibývá lidí, jejichž práci nechce nikdo kupovat. K podobnému jevu docházelo v důsledku průmyslové revoluce v minulém století. Dnes problém „nevyužitých“ řeší přerozdělovací systém. Státní sociální systém řeší následky, ale neodstraňuje příčiny problémů. Financování státního sociálního (včetně důchodového) systému je bez poklesu reálné nezaměstnanosti dlouhodobě neudržitelné. Většina sociálních systémů se dnes už bez zadlužování neobejde.

Spotřeba lidí v Evropě neklesá, ale celkové příjmy z prodeje práce klesají. Nabídka jednoduché práce, kterou je schopen vykonávat každý, globálně roste. Možnosti rekvalifikace jsou geneticky a mentálně limitovány (tento fakt je z důvodu tzv. boje proti rasismu důsledně ignorován). Růst nákupu práce z „rozvojových“ zemí, zřejmě zastaví až efektivnější automatizovaná výroba. Do Evropy a USA se tím, však vyšší poptávka po jednoduché práci nevrátí.

Lidská spotřeba je limitována množstvím peněz, které jsou lidé schopni z trhu získat. Přebytek produkce je však natolik velký, že ani „tisk“ nekrytých peněz nevyvolá inflaci.

I když někdo vymyslí nový produkt, nemá většinou žádný důvod vyrábět jej s vyššími náklady v Evropě či USA. Vyšší náklady na práci v mnoha zemích nepřinášejí vyšší užitek. Na trhu je přebytek produktů. Prosadí se pouze ten, kdo dokáže produkovat efektivněji. Nakupovat bezdůvodně dražší práci si nemůže úspěšná firma dovolit.

Nyní v ekonomice nenastává žádná změna, která by snížila stále rostoucí nezaměstnanost. Přežívající firmy zvýšily produktivitu a poskytují stejně produktů s méně zaměstnanci. Další výroby se stěhují a zůstává jen prodej.

Nezaměstnanost v zemi klesne pouze v případě, když se v ní globálním firmám vyplatí nakupovat práci. Hodnotícími parametry jsou samozřejmě kvalita a náklady.

V důsledku globalizace roste životní úroveň na celém světě. V zadlužených zemích je životní úroveň vyšší než odpovídá reálným možnostem. Výhoda minulé akumulace s rostoucími investicemi ve světě (zejména v Asii) klesá. Zcela logickým důsledkem globalizace svobodného trhu bude přiblížení životní úrovně čínského a evropského pracujícího.

Globalizace práce přinesla užitek všem. Bez nákupu levné čínské práce bychom měli mnohem nižší životní úroveň a museli mnohem více pracovat. Pokles nákladů na práci však snižuje konkurenceschopnost lidí pracujících v tzv. vyspělých státech. Rostoucí nezaměstnanost v USA a Evropě zvyšuje náklady států. Na rostoucí zisky globálního kapitálu nemá nezaměstnanost téměř žádný vliv.

Pokud „vzácnost“ lidské práce nezvýší katastrofa či válka, zcela zákonitě globalizuje „čínská“ životní úroveň pracujících celý svět. Pokud budeme splácet úroky a úvěry, bude o tuto zátěž naše životní úroveň nižší. Snížení životní úrovně v tzv. vyspělých zemích je nyní úplně na začátku. Evropský i místní establishment předstírá, že věří nikdy nedefinovaným zázrakům (říkají tomu zotavení se z krize). Úspěšné firmy se přizpůsobily novým globálním podmínkám a snížily náklady na nákup drahé pracovní síly. Kdo změnu nezvládá krachuje (tomu říkají krize). Náklady snižují i státy. Problém zůstává lidem, jejichž životní náklady jsou vyšší než globálně tržní hodnota jejich práce. Zatím je živí stále se zadlužující zbytek pracujících.