Existuje náhoda?

Představte si, že hážete hrací kostkou, a padne několikrát po sobě šestka. Snižuje se tím pravděpodobnost, že padne v dalším hodu zase šestka?

Matematik by tvrdil, že ne. Podle vzorce modelujícího hrací kostku (Laplace), by odvodil, že pravděpodobnost výsledku dalšího hodu je pro všechny možné výsledky stejná. Statistik by naopak prohlásil, že v dalším hodu padne znovu šestka, protože se nezměnily podmínky a výsledek se tedy bude blížit předchozím výsledkům.

Fyzik by se dal do analýzy kostky. Identifikoval by možné příčiny, které způsobují výsledek. Zřejmě by dospěl k definování počáteční polohy, počáteční rychlosti, točivého momentu, polohy těžiště, výšky a podobně.

Při podrobné analýze zjistíme, že házecí kostka není zdrojem náhody, ale pseudonáhody. Množství příčin vedoucích k výsledné poloze kostky po hodu je však na nás příliš velké, a příliš složitě měřitelné, že odhadnout výsledek dopředu prakticky nedokážeme. „Vyrobit“ skutečnou náhodu je celkem velký problém. Prakticky všechny zdroje náhod, jsou po bližším přezkoumání pseudonáhodné. Jediný v současnosti uznávaný zdroj náhody je rozpad atomového jádra. Jádra atomů se rozpadají takovým způsobem, že se zatím nikomu nepodařilo prokázat nějakou příčinnost.

Kdyby se podařilo prokázat, že rozpady atomových jader nejsou náhodné, nastal by vážný filosofický problém. Znamenalo by to totiž, že vše je zcela jednoznačně předurčeno a náhoda ve hmotném světě neexistuje.

Proto je vynakládáno značné úsilí, na zdůvodňování náhodnosti rozpadu atomů. Jako důkaz náhodnosti se uvádí poměrně složitý důkaz, kterému se říká Bellovy nerovnosti. S širšího pohledu je však důkaz taotologií. Vůbec například neřeší případ, kdy příčiny rozpadu atomu vyplývají ze stavu Vesmíru jako celku. To je však názor můj a dalších „kacířů“. Zpochybňovat neurčitost, sice není trestné, ale vzbuzuje podobné reakce, jako informace o rozdílných schopnostech etnik.

I člověk, bez hlubších fyzikálních znalostí, si dokáže uvědomit, že každý atom či částice ve Vesmíru má nějakého „souseda“ a ten zase „souseda“. Což znamená, že naprosto Vše se nějakým způsobem vzájemně ovlivňuje.  Astrofyzikové postupně odhalují zákonitosti Vesmíru, a celkem přesně vědí, co se bude dít. Jak dlouho bude svítit naše Slunce, jak dlouho se bude hroutit naše Galaxie a podobně. Vesmír je skutečně jeden celek, jeden systém, a my jsme jeho součástí.

Jestliže máme svobodnou vůli, ovlivńujeme nějakým způsobem Vesmír. Pokud vyloučíme neurčitost rozpadu atomů, zůstává svobodná vůle jediným „hybatelem“ hmotného světa. Tím se však dostáváme k pohledu na svět, za který byl upálen Giordano Bruno. Náboženství předpokládající nezávislou boží vůli, tím jsou značně otřesena. Boží projev by totiž musel být zprostředkováván výhradně lidskou vůlí. Z toho vyplývá celá řada implikací, včetně té, že pokud byl někdy Vesmír stvořen, musíme ho stvořit my.

To však platí i v případě, že naše vůle není svobodná (náhodná), ale je vše předurčeno. Naštěstí, však je k výpočtu budoucnosti zapotřebí tak velké množství informací, že bychom k jejich pořízení spotřebovali veškerou energii Vesmíru, tedy Vesmír celý. Z toho vyplývá, že i kdyby byla budoucnost předem jednoznačně určena, nedokážeme zjistit jak.

Lze tedy modifikovat klasické:

„Náhoda je nepoznaná nutnost!“ na:

„Náhoda je nepoznatelná nutnost!“