Demokracie na zcestí

Ve světě je hodně rozšířen, mylný mýtus, že cesta k prosperitě vede přes demokracii. V některých případech se z toho vyvinula fanatická víra v demokracii, kterou nazývám demokratismus. Přesvědčení o výhradní dokonalosti jakéhokoliv společenského systému, v podstatě vyplývá z marxistické ideologie tříd a společenských systémů.

Demokracie je pouze jeden z možných způsobů řízení organizace či státu, stejně tak jako autokracie, či diktatura. Žádný z těchto systémů není univerzálně nejlepší. Navíc existuje mnoho variant a kombinací demokracie a autokracie. Posoudíme-li všechny aspekty situace konkrétního státu, lze odhadovat, který systém je pro jeho řízení v tu dobu nejvhodnější.

Nevhodná aplikace jakéhokoliv systému vede obvykle k ekonomickým ztrátám a lidskému utrpení. Příkladů zničujících důsledků nevhodné aplikace demokracie je mnoho. Přitom stačí použití běžného rozumu nezaslepeného demokratickým fanatismem, k odhadnutí dopadů demokratických voleb na další vývoj v některých zemích.

V zemi, kde se na společenské dělbě práce podílí menšina obyvatel, dojde po demokratických volbách (pokud se je nepodaří zfalšovat) zcela zákonitě k vítězství představitelů ekonomicky neaktivní většiny. Postupně následují různé formy šikany demokraticky poražených. Zcela běžné je ničení a zabavování majetku ekonomicky aktivní menšiny, často doprovázené vražděním a týráním.

Zcela zásadní podmínkou, bez které demokracie nemůže fungovat, je: Většina voličů musí být ekonomicky aktivní a musejí být zapojeni do společenské dělby práce.

Když vznikaly evropské demokracie, byla drtivá většina voličů soběstačnými odpovědnými lidmi, kteří se dokázali postarat o sebe a své rodiny. Demokraticky zvolené vlády vedly své země zákonitě k prosperitě. Dnes je však situace jiná, strategie zemí je do značné míry určována zájmy stále rostoucího počtu voličů, kteří se nedokáží postarat ani sami o sebe. Výsledkem je zcela neužitečné mrhání zdrojů a řešení zástupných pseudoproblémů. Většina demokratických zemí má díky tomu větší spotřebu než příjmy. Vlády se zadlužují a rozpočty zatěžují úroky.

Člověk nemusí být ekonomický odborník, aby dokázal pochopit, že v okamžiku, kdy stát veškerý svůj majetek prodá a již nedokáže prodat další dluhopisy, nebude mít na výplaty státních zaměstnanců, na důchody a podobně. Ten okamžik se nezadržitelně blíží, kosmetické reformy naší vlády ho pouze oddalují, ale neřeší. I to se však mnohým nelíbí, zřejmě si chtějí užívat dokud to jde. Je docela možné, že až pro ně nebude mít stát peníze, dopadne naše demokracie podobně, jak to známe z Afriky.