Budeme se stěhovat za prací do Číny?

Ekonomický růst stimulovaný spotřebou na dluh se zastavil. Poptávka po produktech klesla. Firmy se snaží zbavit své produkce a snižují ceny, tím klesají i výnosy. Méně efektivní firmy v důsledku toho krachují. Efektivnější firmy přežijí a ekonomika se restrukturalizuje k vyšší produktivitě. Potud je to klasický hospodářský cyklus popisovaný z různých hledisek, různými ekonomy. Dnes je však situace výrazně odlišná od všeho s čím jsme se v ekonomice minulých století setkali.

Efektivita firem vyplývá z organizace práce a nákladů na vstupy. V dnešní době má většina firem organizaci práce zvládnutou přibližně stejně. Rozhodující jsou náklady vstupů. Snižování vstupních nákladů vede k hledání levnější pracovní síly. Globalizace v mnoha případech umožňuje nákup pracovní síly kdekoliv na světě.  Hodnota práce čínského a amerického dělníka je stejná, náklady na tuto práci se však výrazně liší.

Firma, která má vyšší náklady na pracovní sílu, než je nutné se zadlužuje a krachuje. Investoři investují své peníze tam, kde mohou vydělat. Proto své peníze přesouvají do projektů realizovaných v zemích, kde mohou firmy díky nížším výrobním nákladům prosperovat.

Pozn.: ČR bylo také takovou „Čínou“ v rámci EU, přesun práce k nám však omezil růst kursu koruny.

Mnohá výrobní odvětví jsou již dávno přestěhována mimo EU a USA. Mnohé firmy, které zůstaly v USA a EU, nedokáží továrnám v Asii konkurovat. Často žádají o úvěry, které nedostanou. Nedostanou je, protože je již jasné, že se svým způsobem výroby nedokáží konkurovat a zkrachují. Firmy možná ještě získají úvěr na přestěhování výroby někam za levnější pracovní silou.

Politici nutí centrální banky k nižším úrokům a „pumpují“ různými formami peníze do bank i firem. Často je rozhazují i formou různých sociálních programů. Co se však s těmi penězi stane?

Lidé i firmy peníze výhodně utratí. Zcela logicky je tedy utratí za produkty vyráběné v zahraničí (nebo s rozhodujícím podílem výroby). Čína má také problémy, protože klesá poptávka v EU a USA. Vládní pomoc směrovaná k občanům a do ekonomik záúpadních zemí, se však v důsledku přemění na tržby firem vyrábějících v Asii. Dobře míněné vládní výpomoci v podstatě nejvíce pomáhají zahraničním ekonomikám a tamním občanům.

Paradoxní také je, že vládní výpomoci bankám také v důsledku směřují do Asie a na Blízký východ. Čína je jedním z hlavních věřitelů. Dnes už Čína nežije jen z výroby, významným zdrojem příjmů jsou i úroky, které platí dlužníci. Vlády, které „zachraňují“ ekonomiky se zadlužují. Dluhopisy obvykle končí zase v zahraničí. Pokud to přeženu (černý humor), brzy nám mohou Číńané přestat dodávat výrobky a uživí je pouze úroky, které jim budeme platit.

Ekonomická krize může skončit teprve tehdy, když se celosvětově srovnají náklady na pracovní sílu. V tom je však vážný problém. Mzdové náklady jsou v západních zemích díky daním a sociálním výdobytkům, jsou přibližně o 50% vyšší než čistý příjem pracovníků. Životní náklady jsou také mnohem vyšší. Německý pracovník by při stejném příjmu, který bere jeho čínský kolega, nedokázal uživit rodinu.

Ekonomická realita je však neúprosná, dokud bude existovat globální trh, bude na západě přibývat lidí, jejichž práce je neprodejná. Vzhledem k tomu, že všechny tyto lidi musíme živit (daně+státní dluhy), prodražuje se veškerá produkce. Je to kladná zpětná vazba. Představa, že dnešní situaci vyřeší státní subvence je značně naivní. Zvýší se pouze naše zadlužení a vzroste podíl úroků ve státním rozpočtu. Politici nás vrhají do dluhové spirály, která se zastaví až v okamžiku, kdy věřitelé přestanou věřit naší schopnosti platit úroky. To, že nikdo nikomu, nic zadarmo nedá nám nedávno připomělo Rusko na Ukrajině.

Bude-li tedy ekonomický cyklus fungovat klasicky, zkrachují neefektivní firmy a ty ostatní se budou dál úspěšně rozvíjet. Vypadá to však, že nejvíce zkrachuje firem v EU a USA. Ekonomicky zdravé firmy zůstanou převážně v Asii. V EU a USA však zůstanou miliony nezaměstnaných. Pokud se budou chtít stěhovat za prací do Číny, musejí počítat s tím, že je tam konkurence miliardy Číňanů a nepokrytý nacionalismus.

Dnes už také nemůžeme počítat s tím, že přinutíme Čínu, aby od nás kupovali drogy, tak jak se to podařilo Britům v devatenáctém století.