Dneska nebudu psát s humorem, dneska se potřebuji duševně vyprázdnit na netu. Odpusťte ten výraz, ale je to tak. Mám kamarádku a ta se prostě nemá a já o tom chci napsat. Mám prostě tu potřebu. Člověk je tak nějak zvyklý si na to špatné stěžovat a tím dobrým se chlubit. Teď už záleží jen na povaze jak Vás to či ono prezentuje či ovlivní. Moji hlavní starostí je dcera, kromě peněz samozřejmě, to je druhá starost. Říká se: malé děti – malé starosti, velké děti – velké starosti a je to tak, pokud...
Pokud nejde o život, pak na velikosti nezáleží. Mluvila jsme s kamarádkou o tom, že bych o ní chtěla napsat kníhu. Ještě nemám svolení a tak budu trošku mlžit i v tomto blogu co se týká jména. Vždycky, když mám pocit, že je nám ouvej, vzpomenu si na ni a říkám si, jsme na tom ještě dobře. Poznali jsme se v nemocnici na gynekologii, když jsme byly obě těhotné. Já tam byla kvůli vysokému tlaku a její problémy ač asi podobné, popisovat nebudu. Jestli si dobře vzpomínám už tehdy šlo tomu miminku o život. Já jsem šla asi za pět dní domů a o ní, říkejme jí třeba Roxana, jsem se dozvěděla jen to, že ji někam transportovali, a že to bylo vážné. Další sled událostí byl pro mne víc než šokující. Potkala jsem ji asi po dvou letech. Měla dcerušku z toho těhotenství, ale holčička neměla jednu ruku. Šokovalo mne jak neomaleně se cizí lidé neustále vyptávají jak, kde a proč o ručičku přišla. Jak sobecké a odporné chtít ukojit svoji zvědavost! Lidé uvědomte si, že ta žena to vysvětluje někomu třikrát denně. Děs. Už bych ty lidi asi poslala někam, ale ona trpělivě i když ve zkratce vysvětluje. Co je jim do toho, proč to potřebujou vědět? Ach, ano ta zvědavost, chci to vědět, protože prostě chci. Neuvědomují si, že znova a znova prožívá ty chvíle kdy její holčičce lékaři uřízli černající ruku a moc nechybělo a přišla by i o druhou. Obdivuji Roxanu. S neskutečnou vnitří silou bojuje neustále proti všem novým zdravotním problémům, které se u dnes již 6ti leté hločičky neustále objevují. Epilepsie, nechutenství apod. A Roxana jen bojuje, snaží se a bojuje za svoji dceru. Určitě bych taky bojovala, ale někdy člověku prostě dojdou síly, když se všechno jen podělává a podělává a má chuť to vzdát. Jen tak přežívat, nic s tím nědělat. Říct mám postižené dítě a nějak to přežijem. Ona nehce přežít a je to znát. Chce žít, aby její dcera mohla plnohodnotně žít. Věří, že jednou dostane umělou ruku, že bude bojovnice, a že to zvládne a to je fajn a já jim to přeju. Držte se holky.
