Od té doby co mám dítě, vlastně už od těhotenství, velice špatně snáším, když se něco zlého děje dětem nebo když jim jde prostě o život. Dřív mi to taky vadlilo, ale teď když mám sama dítě, musím říct, že takové věci snáším mnohem hůř. Trpím s nimi a není to příjemné. Proto taky nevím co mě to proboha napadalo čučet na pořad 112. Na druhou stranu – něco mi to dalo.
Hlavně fakt uvědomit si jestli bych uměla zachránit někomu život. Jde o to, že jsem se zamyslela nad něčím co není a mělo by být samozřejmé. Zvykly jsme si, že na všechno máme úřad, na všechno máme nějakou instanci, na zloděje policii, na požár hasiče a na záchranu lidského života? Sanitku? Doktory? Opravdu? Představte si, že jako dotyčná matka ve 112 stojíte nad svojí asi 4 letou holčičkou, je pozvracená, leží na zádech a nedýchá. Opravdu na to máme jenom číslo 112? Budete stát a koukat, popřípadě jako tato matka panikařit?
Umíte zachránit život? Vážně jsem přemýšlela o tom, že by to měl umět každý člověk. Holčičku zachránili a její matka se poučila a udělala si kurz, aby uměla zachránit život. Ten jedinečný dar. Myslím, že by to měl být řekněme tak od 5. nebo 7. třídy jako povinný předmět na známku ve škole. Nač umět spočítat nerovnici o dvou neznámých, když neumíte zachránit život? Branná výchova mívala určitý smysl. Já když jsem otěhotněla, tak jsem si našla na netu základy jak zachránit dusící se dítě, umělé dýchání, masáž srdce atd. Musela jsme to na svém miminku bohužel už i zkusit. Začala se dusit, otočila jsme ji na ruku na bříško, hlavou mírně dolů a hranou dlaně jsem ji klepla mezi lopatky a bylo po problému.
Myslím si, že je spousta situací, v kterých bych také panikařila, a které bych také nezvládla. Proto jsme se rozhodla, že si ten kurz příští rok udělám taky. Nechci být tím kdo jen stojí a dívá se jak někdo umírá. Každý by měl znát aspoň základy toho jak zachránit život.
