Matka ve městě - Nadlidský úkol

Jako prvorodička a novopečená matka vhozená do víru dění, kdy vlastně po většinu času nevíte co se děje, jsem vše zažívala poprvé. Vlastně jsme se cíleně do té doby vyhýbala všem kdo měli doma nějakého toho prcka a přiznám se dodnes – cizí děti mě děsí. Nejsem ten typ co zapadne mezi bandu dětí na dvorku a strhne je skvělou zábavou. Spíše se obávám, že si mne všimnou a budou se na něco ptát. (I když někdy mám světlé okamžiky:0)

Lehce vysvětlím cílené vyhýbání se dětem. Těžko jsem snášela svoji neplodnost. Prostě jsme to neuměla zkousnout a tak jsem nenavštěvovala svoji vrstevnici sousedku s miminkem ani sestřenku, které se narodili děti, atd.

Tím vzniklo také jisté sociální odloučení a hluboká neznámá co se dětí týče. Takže...

Když mi dali dceru do rukou a odešli z pokoje, tak jsem si to uvědomila. Poprvé. Ta zodpovědnost! Co teď? Dopadla na mne celou vahou skutečnost. Byla jsem nesmírně šťastná a vyděšená. No, to se nevylučuje. Naštěstí to byl jen krátký záchvat paniky, který mne během pěti minut přešel neboť moje sladká beruška byla to nejsladší miminko na světě a krásně spinkala, takže jsem se mohla osprchovat. Navíc tahle láska (chápej mateřská) všechno přemůže.

Samozřejmě doma se mé sladké věčně spící dítě změnilo v uřvaného tura domácího, který spí jen na celodenních procházkách a v noci týrá matku, aby se potrénovalo do puberty.

Chci jen podotknout, že od těhotenství a první kočárkový rok byste nenašli (mezi drogově povzbuzenými možná ano) šťastnějšího člověka než mě. Já byla furt jak na houbičkách. Opravdu jsem zjistila co je to být šťastná a co je smysl života. Děti. Když jsem ji v porodnici držela, tak jsem náhle věděla, že kdybych už nic jiného v životě nedokázala, tak na tohle můžu zůstat hrdá. Pochopila jsem také spoustu jiných věcí, které se mi zpětně vraceli (jako pohnutí matky ve filmu Bez dcerky neodejdu apod.)

Utvářela jsem si ze svého přesvědčení a vyžádaných rad obrázek o tom jak chci dceru vychovávat. Jak ji utvářet a formovat. Je to velmi těžké a nikdy bych tomu nevěřila. Aby byla sebevědomá, ale né arogantní, aby byla hodná, ale ne za blbce, aby byla samostatná, ale né osamělá, aby byla vlídná, ale ne naivní, aby pomáhala jiným, ale nedala se zneužívat, aby měla ambice, ale aby ji nefrustrovaly, aby měla vlastní rozum, ale dala si poradit, aby .......... A víte co? Je to přetěžký úkol a vše se asi nepovede, dělám to totiž poprvé a to člověk dělá chyby. Nakonec si řeknu to velké aby: Aby byla zdravá a to se nám zatím moc nedaří. Zlobí nás imunita a tak sedíme většinu roku doma. Přesto jsem stále šťastná, protože ji mám a ráda se několikrát denně k ní přitisknu a pomazlím. To mě nabije a jedeme dál. Takže...

Buďte šťastné. Míša