Matka ve městě - Ještě o té neplodnosti aneb

lékaři jsou na draka (někteří).     S manželem jsme se rozhodli po asi dvou letech chození, že je čas oslnit svět svým genetickým materiálem a přivést na svět konečně dokonalou bytost. Jednu z mnoha. Skromně jsme si naplánovali pět dětí. No, a začali jsme na tom fakt tvrdě pracovat. Nesmějte se, vážně tvrdě. Protože chceš nechceš, chuť nechuť, mám-li chlapče ovulaci – zahoď ihned všechnu práci.

Michaela Vaščíková

Radost z početí se vytratila, zbyla povinnost. Nic nejde hned, a tak jsme velmi trpělivě plnili plán a nakupovali testy. A nic. Stále nic. Po asi roce jsem zašla k doktorovi. K mému šoku mi dal antikoncepci ať ji zatím beru, že se tělo srovná, pak ji vysadím a půjde to. Slepá důvěra a obrýlená naděje mne hnala vpřed a já se cpala léky půl roku. Pak jsme je vysadila a zas hokus pokus medikus. Další návštěva lékaře – stejný výsledek. Další antikoncepce, další marné pokusy po jejím vysazení. Opět lékař. Nevyšetřil ani mne ani manžela! Až dnes vím, že měl. Tenkrát jsem nevěděla o co jde a internet doma taky každý neměl. Pak jsem dostala šílený driják, kterej jsem myslela, že ani nepřežiju. Po užívání léků jsem si málem vyzvracela i oči. Nemohla jsem se ani napít. Skončila jsem v nemocnici a po návratu domů jsem přestala vyvíjet jakoukoli snahu otěhotnět pomocí lékařů.

Někde mezi tím jsem se dozvěděla, že nemohu ze závažných důvodú otěhotnět. Zažádali jsme si o adopci a prošli složitou peripetií. Byli jsme schváleni a měli jsme čekat asi 3 roky na miminko.

Na jaře toho zvláštního roku manžel odlétal vydělávat do Irska. Našel si tam dobře placenou práci. Těžko jsem to snášela. Hlavně mě děsil ten pocit jet do cizí země jejíž řeč neznám a tam v neznáme zemi bez blízkých žít. Po letech jsem se pak dozvěděla, že tam byla úplná československá vesnice, samej mejdan, a že v životě neměl v práci takovej veget. Moc se mu tam líbilo.

Měli jsme na mimčo z adopce čekat ještě rok.

No, manžel každé tři měsíce přiletěl na 5 dní na dovolenou. Při takové druhé návštěvě, tedy po půlroce v Irsku, jsme jeli na náš oblíbený festival do Dolního Újezdu. Po pěti dnech odletěl a po sedmi týdnech jsem se dozvěděla (o půlnoci na pohotovosti), že jsem v tom. Takovej záchvat eufórie jsem v životě nezažila. S fotkou z ultrazvuku, kde v obrovské jeskyni visí malý netopýr a bliká mu srdíčko, jsem oslnila tu noc mnoho nic netušících nevinných obětí od taxikáře přes pokladní v obchoďáku až po bratra, kterej snad nikdy nespí.

Mimochodem, když jsem byla ve třetím měsíci, manžel se vrátil natrvalo a byl mi velkou oporou na "rizikáči".

Takže nakonec bez nucení, bez léků a hlavně z lásky mám malou čečetku. Jiná má lékařka, specialistka nad tím dodnes kroutí hlavou. Když jsem k ní přišla na kontrolu se svojí dcerou, myslela si, že je adoptovaná. Když jsem jí řekla, že jsem si ji počala, odnosila i porodila – nechápala. Řekla, že je to opravdový zázrak.

No, našla jsem si nového ženského lékaře, děti už bohužel opravdu mít nebudu, a proto jsem tak šťastná, že mám co mám. A hlavně doktorům všechno nevěřte, někteří jsou na draka!

A nezapomeňte!

Buďte šťastné. Míša