Byla to láska na první pohled. Stál tam tiše a nenápadně u zdi. Už nebylo úplně světlo. Jen se lehce stmívalo. Jeho oči vypadaly tak zasněně. A přitom celý jeho výraz a vzezření bylo spíše roztomilé než drsné nebo chlapácké. Přesto tu bylo něco, co mne k němu přitahovalo.
Vyprávím to vlastně na jeho počest. Brzy se s ní rozloučím a chci vyjádřit, že mi bude opravdu chybět. A i když je to mé rozhodnutí, uroním jistě i slzu. Jednu určitě.
Začínalo lehce sněžit, přitom už jaro bylo za rohem. Psal se rok 2007 a já od něj nemohla odtrhnout oči. Prošla jsem kolem spousty jiných, ale žádný mne nezaujal na víc než na 2 minuty. Tohle bylo jiné. Silné, matoucí a bylo jasné, že v tom nebude vášeň ani chvilkové opojení.
Očividně nic takového nenabízel. Ani vášeň ani temperament. Jeho vzezření nenabízelo ani krátký flirt. Byl prostě jenom k pomazlení, ale s opravdovým citem.
Vím, že mi to asi málokdo uvěří, ale opouštím ho nerada. Vážně musím. Moje dcera ho má také ráda a moc, ale myslím, že není příliš dobré.... Vlastně ano, opouštím ho kvůli dceři. Myslím, že by na ni mohl mít špatný vliv a i když je mi s ním opravdu velmi dobře a ... miluji ho, zbožňuji ho ... necítím se s ním v bezpečí. Moc mě to mrzí a budu na něj vzpomínat jako na velkou lásku v malém obalu. Je malý a slabý, kdyby šlo o život, tak by nás neochránil, proto sbohem. Sbohem můj miláčku, má lásko na první pohled, můj mazlíku, cvrčku, můj malý Fiátku cinquecento.
