Tak jsem Vám dneska jela naší jednosměrkou a předemnou kombík. Stojí, objet se nedá a nedává ani žádné znamení.
"Co tam sakra dělá?" Najednou se rozvítí zpátečka.
"Co vyvádíš? Kam chceš jet? Jsem neviditelná nebo co?" Auto přede mnou váhá.
Couvnout už nemůžu, za mnou stojí další auto v němž řidič vede nejspíše podobný monolog jako já.
"Tak co bude?" auto popojelo, jedu velmi opatrně a vím proč. Náhle zastaví. Opět ani blinkr nebo výstražné blinkry. Řidič váhá. Vypadá to na životní rozhodování nebo přípravu před náročným úkolem – parkováním. Těžko říci neboť z auta přede mnou stále žádná odezva.
"Tak tam nespi." Chvíli vážně uvažuji o tom, že vystoupím a půjdu se dotyčné osoby zeptat zda-li je jí dobře. Ne! Náhle se auto opět pohnulo, aby k mému zděšení ihned prudce zastavilo.
"Dneska tu budu bydlet. Tak se hni." dochází mi trpělivost.
Auto se opět rozjelo, ale božínku řidič se snad bude otáčet! Vždyť by se sem nevešlo na šířku už ani kolo. Ne, k mému úžasu se řidič neotáčí, jen se chystá místo "náročného" couvání do šikmého stání zaparkovat raději popředu i když v protisměru.
Bez jakéhokoli ukazatele parkuje auto do kříže přes šikmé pruhy na parkování.
"Bezva". Nedá mi to a kouknu do auta na řidiče když ho míjím. No jo, mladá holka. Lehce jsem se usmála, tak nějak to samo. Nejspíš měla ještě teplý řidičák a to se musí prostě chápat. Na druhou stranu se domnívám, že když jí nejde parkování nemohu být tak úplně tolerantní co se týká toho znamení. Protože na silnici by podle mne bez dobré znalosti předpisů, tedy vyhlášky neměl jet ani cyklista. Jinak to chce čas a praxi. Přesto právě když jsem nezkušený řidič, tím spíš o sobě dávám vědět. Tak slečno – když parkuji blikám směrem, kterým parkuji nebo použiji výstražné blinkry. Takový ten roztomilý červený trojúhelniček někde kolem rádia.
Jedu dál, za rohem parkuji a jdu ještě do blízkého krámu. Co nevidím. Povědomí kombík s milou slečnou za volantem. Tak se odtamtud přeci jen dostala. Škoda, že jsem to neviděla. Na dvoumetrové silnici se obracet z místa pro stání do protisměru. Další pokus zaparkovat v o něco širší ulici se zdařil, i když ne mezi pruhy, ale aspoň ne v protisměru.
Můj nebožtík tchán vždycky říkával: "Když si sedáš do auta, tak pamatuj, že jsi jednou nohou v hrobě a druhou v kriminále." I když při této situaci nešlo o nic vážného, přeci jen si na to nemohu nevzpomenout. Vlastně vždy když vyjíždím nebo na silnici potkám jakýkoli zádrhel.
Měl pravdu a tak na to myslím.
