No, tak dnešek začal vážně úchvatně. Musela jsem s holčičkou vstát velmi brzo, šla jsem na krev ještě před její školou. Protože jsme dorazili k doktorce v sedm a hned mě vzala, šli jsem v sedm a pět minut hned do auta.
Vzala jsem malou na snídani do pekárny. Koblížek a horká čokoláda bylo to pravé na ledové ráno. V autě jsem vozila tašku suchého pečiva pro kachny, a protože byl ještě čas než bude muset moje malá do školy, zaskočili jsme k řece krmit. Házela jsem pečivo co nejdál, aby se kachny nemusely obtěžovat až k nám. Moc hladový po ránu nebyly. Teď to přijde. Najednou jsem hodila rohlík do řeky tak prudce až mi vylítl snubní prsten z prstu a šup do řeky. Vzmohla jsem se jen na zoufalé: "nééé".
Říkám si jestli je tohle možný. Každou ženskou v té kruté chvíli aspoň na nanosekundu napadne: asi mi zhubla ruka, to je dobrý. :0), ale zoufalství mě neopouštělo. Co řekne manžel, že jsme hodila prsten do řeky. Jak symbolické a patetické. Šla jsem ke kraji a viděla ho asi půl metru od kamenného břehu. Břeh byl vysoký metr a voda ledová stejně jako ráno. Bylo -1 a já už myslela na to, že se budu muset zout a vlézt tam. Bylo jasné, že ho tam nemohu nechat. Mírná panika mi zaplavila mozek.
Náhle moje sedmiletá dcera se otočí, něco na mě zavolá a pádí pryč. Ohlédla jsem se a viděla nějaké dva statné muže v pracovním oblečení. Nesli si z obchodu jídlo a šli do práce. Jinak nikde nikdo. Než jsem stačila něco říct byla moje dcera u nich a něco jim povídala. Běžela sem k nim a oni se blížili ke mě. Moje sladká holčička je žádala o pomoc. Ptala jsem se tedy, když už je oslovila, jestli nemají nějaký "tyčojidní" nástroj. Neměli, ale jeden řekl, že pokud na prsten vidím, donesou mi z práce drát. Panika mne začala pozvolna opouštět. Ukázala jsem prsten a ochotný muž a džentlmen v jednom se začal svlékat. Koukám na něj a říkám mu, že snad tam nechce vlézt. Řekl, že ne, že tam dosáhne. Svlékl se do trička (brrrrrrrr) a lehl si na ledové kameny. Kolega ho přidržoval, aby tam nezahučel a hrdina toho rána byl na světě a podával mi prsten. Nevím jestli jsem někomu někdy tak rychle a nejmíň dvacetkrát děkovala. Samozřejmě i své holčičce. Jenže díků a ochoty pro někoho něco udělat není vždy dost. Toto ráno takové však bylo. Proto ještě jednou džentlmeni VELKÉ DÍKY.
