Žili jsme na staveništi..

Na počátku štreky z náměstí Hrdinů na krchov se tady v Ol. měsíc a půl pilně pracovalo a nejezdily tramvaje ani auta. Hrdiny byli všichni. Nejvíc ovšem dělníci v oranžových overalech, co se právě v největších vedrech na opravě..

..kolejiště i vozovky činili, a to přímo pod našimi okny od časného rána do setmění. Své si však užili i chodci, které koloběh života zavedl v tyto končiny a mířili třeba na magistrát či v lepším případě k zubaři nebo i jinam. Čekal je tu chodník zúžený drátěnými ohradníky a do nosu se jim dral čmoud a do uší doléhal tlukot automatických kladiv.

Nás, co bydlíme v barácích kolem, místo cinkotu tramvají budila ráno píseň sbíječek ve stylu rokenrolu. Čápi na nedalekém komíně si řekli (klapli zobákem), kam jsme to vlezli, sem už tedy nikdy nepoletíme a vzali křídla na ramena (nepřesně řečeno) a rychle odletěli..

My jsme ovšem zůstali a už zase vstáváme s cinkotem tramvají místo budíku, neboť náš barák neumí pořád ještě létat a už se asi nenaučí.

Je prostě takovej usedlej..