"Vážený pane soudce,..

měli jsme s manželem, dej mu pánbůh věčnou slávu, léta takový zvyk, že po jídle jsme si vzali napůl jabko, že je to jako zdravý a tak. No a on vždycky chtěl, ať mu tu jeho půlku hodím, že to jako chytí. Byl pyšný na svůj postřeh. 

No a já měla tuhle v jedné ruce ten kousek jabka a v druhé nůž, kterým jsem je rozkrojila. Jak už jsem teď k stáru popleta, tak jsem si ty ruce popletla a hodila kudlu. Úmysl v tom nebyl, kdepak, my byli pořád ještě jako hrdličky. No a tak to skončilo. Vy jste se ještě nikdy nespletl..?"

Dopadl jsem v životě dobře. Moc dobře.

Ženu mám, je hodná a nedovedu si představit, že by mi ublížila. Vždy po svačině mi hodí - sám ji k  tomu vybízím - půlku jablka a já se předem těším, jak ji lapnu. Připomíná mi to doby, kdy jsem chytal tenisový míček. Dost jsem si zakládal na tom, jak to umím.

Jablka doma skladujeme na lince v hale. Bývá jich tam řádka nebo dvě.

Nože ukládáme do příborníku v kuchyni a občas se porůznu hledají, ale obvykle se nějaký najde. Chce to systém a ustálený pořádek.

Žena v ruce držela nůž a smála se..

Já se těšil na jablko, co měla v druhé ruce, až poletí..