S Klémou jsem měl dobře našlápnuto..

V roce 1951 - bylo mi 12 let - vyhrál jsem krajské kolo soutěže o nejlepší životopis Klementa Gottwalda. Visel nám ten pán ve třídě v rámečku na zdi a tvářil se nasupeně. O pár měsíců později visel i Rudolf Slánský, jeho přítel.. 

Visel ovšem jinde a jinak..Na vězeňském dvoře po procesu, v jehož průběhu se pokusil o sebevraždu. Pod šibenicí prý řekl: "Mám, co jsem si zasloužil.." Ze svého opusu - text měl dvě stránečky - si moc nepamatuji, ale vím jistě, že tam byla zmínka o Klémovi čtoucím si při světle lucerny, neboť šetřílek jeho mistr (Kléma se učil ve Vídni na truhláře) mu nedovoloval večer číst uvnitř. To o 40 let později už měl situaci s osvětlením vyřešenu. Jako prezident bydlel na Hradě a chystal se podepsat rozsudky smrti. Byla jich celá řádka a mezi nimi i ten pro Rudolfa Slánského, kamaráda a spolupracovníka ještě z dob první republiky a pak z časů války v Moskvě. Možná se mu při podpisu ruka na moment zachvěla, ale nakonec nezaváhal a podepsal.

Moje privátní historie s  Klémou pokračovala později v Dědicích (součást Vyškova), jeho rodišti. Pobýval jsem tam ne právě dobrovolně jako vojín absolvent v kasárnách nacházejících se poblíž domku, kde se údajně narodil, a cvičili nás budoucí záložní důstojníky na boj zblízka s americkými imperialisty. Kvůli tomu jsme vyslechli mnoho teorie a při praktickém výcviku se zakopávali do půdy úrodné Hané, běhali s nasazenou plynovou maskou (často i bez) a do omrzení čistili hlaveň samopalu, aby střílel přesně a rád.Taky jsme si  hodili ostrým granátem a třaslavým hláskem (měli jsme strach) zakřičeli povinné: "Hurá..!"  Vrcholným číslem bojové přípravy byl cvičný přepad oddílu nepřítele doprovázejícího raketu Pershing. Nebude asi překvapením, že jsme vyhráli na celé čáře a zmocnili se rakety (její makety) a pobili či aspoň zajali americké vojáky. Ti, co je představovali, byli spokojeni, už je to šaškování nebavilo. V tom jsme se s nimi vlastně shodli. Vítězové i poražení.

Klémy jsem se úplně nezbavil ani jako ženáč s dobře zajištěnou nejistou existencí a už taky i s rodinou. Měli jsme jeho jméno napsáno v názvu ulice na ceduli přímo nad oknem do koupelny (bydleli jsme v rožáku) a vydržel nám tam dvacet let v mrazu, v dešti i v chumelenici. Odstranil je až listopad 1989. Byl podzim a padalo listí ze stromů, ale posléze i cedulky se jmény potentátů z dob minulého režimu. Nová tabulka byla ze stejného materiálu, ovšem název ulice byl jiný. Na smaltovaném plechu se skvělo napsané Vídeňská ulice a kruh s Klémou se jako by uzavřel. Vždyť právě ve Vídni se učil na truhláře. Morbidní a nepřesná by však byla představa, že je po letech nepřímo pomáhal plnit popravenými nebožtíky. Vždyť popel z jejich těl byl rozptýlen někde na silnici.

Zbývá pointa na závěr..

Obstarali ji američtí vojáci, kteří před dvěma roky nocovali ve stejných kasárnách, kde jsme se cvičili na boj s nimi či spíše s jejich dědy. S chutí tam ti american boys povečeřeli (co asi měli na talířku?), natáhli se do postelí, ráno posnídali, nasedli do obrněných transportérů a v koloně pokračovali na cestě napříč republikou. Odněkud někam..

Život přináší nečekané kotrmelce a zvraty.

Ty mé s Klémou už zřejmě skončily.