Nesrovnatelné triumfy - vítězství pracujícího lidu a výhra mého těla (ne ovšem konečná)..

Slavíme a spíše vlastně neslavíme vítězství pracujícího lidu před sedmdesáti lety. Já tehdy ještě nebyl pracujícím lidem (byl jsem jím vůbec kdy?). Co by dítko navštěvoval jsem totiž národní školu v městečku.na severní Moravě..

Onoho únorového dne roku 1948 slyšel jsem nejprve v poledne po cestě ze školy mohutné houkání sirén a pak později z rádia už doma v kuchyni hlas náhle mocného muže, jenž prý právě přišel z Hradu (mrzlo a půjčili mu čepici), aby se tam o pár měsíců později po smrti svého předchůdce slavnostně nastěhoval a opíjel se zde vším, co jako vládce nad osudy lidí teď už může, a taky ovšem alkoholem. Měl tam na Hradě velký stůl a na něj mu kladli žádosti o milost odsouzených k trestu smrti oběšením. Šmahem je zamítal. I svému nejbližšímu kamarádovi..

Z odstupu mnoha uplynulých let a po četných životních zkušenostech to pak pro mne znamená, že dávno nevěřím na žádná velká vítězství, i když se zdá, a mám z toho radost, že právě teď v únoru (samozřejmě jiném, ale taky mrazivém) právě vyhrávám první bitvu (asi jen přestřelku) nad něčím zlým a nekalým, co se usídlilo v mém těle. Aspoň mi to s úsměvem oznámila milá paní doktorka V. a já jí na slovo věřím. Má přece tituly a přesná data z přístrojů. Přesto ani tady to neberu jako úplný triumf, ale spíše jako odklad události, jež jednou nutně přijde. Ať si dává na čas nebo na dva..Prodlení nebudu reklamovat. Poslušně polykám patáky a nechám si do žíly odkapávat všechny jedy světa, aby se proměnily v životodárné látky a nesly mne kodrcavě dál do budoucnosti..Sice ne světlé, ale aspoň přijatelné..

Brzy jazyk bílým nazývati..Ne v Ruzyni, ale u nás doma..