Jak se dostat k masu na kosti a k textu, který chci číst..

K masu na kosti dostaneme se ostrými zuby (případně zubními náhradami) a pomoci šikovných rukou a třeba i nože. Složitější cesta někdy vede k textu, jenž chci číst v internetových vydáních novin. Jejich vydavatelé nám kladou pasti, v nichž uvízneme, vykopávají jámy, do kterých spadneme, a staví zátarasy, přes něž stěží přelezeme. 

Zvlášť úspěšní jsou v tomto směru v lokálních periodikách (např. tady na Hané). Jsem už předem opatrný a ostražitý a v minovém poli reklam se pohybuji s krajní opatrností. Kloužu myší po okraji potištěné stránky s opatrností ženisty vytyčujícího cestičky mezi nastraženými výbušninami nebo naopak prudce sjíždím dolů a odhaduji, kde by mohlo číhat nebezpečí. Pošetile si přitom myslím, že reklamě uteču, ale kdepak. Objeví se vykuk se světlým přelivem na hlavě a doporučí mi třeba koupi lokomotivy. Uhýbám pak očima nebo hledím nepřítomně vpřed a jako by do prázdna a narazím na videoklipu na slečnu, což není jinak nejhorší, ale tahle se mi stává brzy protivnou vnucováním kosmetiky..  

Zásilky nevyžádaných komodit nestačím zabalovat - to je termínus pro odmítnutí - a pak kliknutím odesílat zpátky rovnou k čertu..

Ta vlna náhle z textu vyskakujících reklam ještě nedosáhla vrcholu. Přibývá jich a jejich umístění je stále rafinovanější. Není asi daleko doba, kdy budeme muset kliknutím třikrát potvrdit, že opravdu trváme na čtení článku a nechceme zděšeně zírat na jančícího chlápka ve spodním prádle pokřikujícího o výhodnosti finanční půjčky.

Reklamní krychlička nad námi se roztáčí stále rychleji. 

Přitom nechci tak mnoho - jen dívat se na písmena poskládaná do slov a na z nich sestavené věty, jež dávají smysl. Nedaří se mi to příliš často.

Někdy pak od textu, o nějž mám na internetu zájem, zbaběle uteču a čtu si knížku..

Třeba tu Vražda potřebuje reklamu od Dorothy L. Sayersové..