Teledoktor, teleškolka, telepsycho

I teď za covidu potřebuji zde v Austrálii s dítětem k doktorce.  Objednávám se online.  Dozvídám se, že konzultace je možná pouze přes zoom nebo po telefonu.

Volím zoom, protože potřebuji, aby si paní doktorka bolístku prohlédla.

V den D jsem navázala spojení, zvuk i obraz. Máme teledoktorku.

Vede prohlídku přes webkameru. Prohlíží si nemocné očičko. Není to teda úplně ono, strkám hlavu dítěti až k obrazovce, ale teledoktorka nakonec stanoví diagnózu a udělí radu. Protentokrát zvládneme ošetření   jen masáží vodou a vatovým tampónkem.

Děkujeme. Na shledanou.  Bye. Vypnout.

Děti u doktora neplatí (narozdíl od dospělých), takže platbu řešit nemusím.

Vedle teledoktorky máme i teleškolku.

Ta probíhá následovně.  Jednou za týden vyzvednu u paní učitelky přímo u jejího domku venku na zápraží průhlednou tašku na své jméno.  Ve velké krabici je takových tašek mnoho. Jsou nachystané pro ostatní děti. Pro každé dítě zvlášť.

V tašce jsou knížky, zalaminátové říkanky, básničky a písničky, dále materiály na výrobky (na příklad kusy vlny, různé samolepky, barevné papíry, šablony, vypouklé oči, vystřižené tvary, semínka rostlin), vše už nachystané.

V dny, kdy máme školku, se ve stanovenou dobu online připojíme.  Všichni se ráno s nadšením sejdeme na zoomu: paní učitelka Adéla, maminky a někdy i děti.  Ty se tak všelijak trousí, některé ještě v pyžamku dospávají, jiné za pochodu snídají.  Většina u obrazovek dlouho nevydrží, a tak postupně odcházejí, a pak zase porůznu přicházejí zpět.  Některé brečí a jiné se dožadují pozornosti maminky. Po chaotickém začátku se ale děti přece jen na chvíli uklidní.

Adéla (mimo jiné imigrantka ze San Salvadoru) si nasadí sluchátka, pak učí, vypráví, zpívá.  Spolu s ní i děti. Zpívají, recitují, tancují, cvičí.

Adéla ještě názorně ukazuje a vysvětluje, co se má postavit, vyrobit, namalovat. K čemu jednotlivé díly v pytlíku jsou a co s nimi dělat. Naopak děti ukazují do kamery své výrobky z minula. Paní učitelka je chválí a výrobky obdivuje.

Tak a zase příště.  Děkujeme. Na shledanou.  Bye. Vypnout.

Dále máme telepsychouše.

Australská vláda má obavy o psychiku svých občanů. Počet sebevražd roste a lidé si pod tlakem nepříznivých okolností zoufají.  Však nemusím chodit daleko. Naším městečkem otřásla zrovna nedávno zpráva o sebevraždě mladého muže. Bylo mu asi dvacet.  Zabil se, nevím ani proč.  Byl to syn našeho pánského holiče. A tam já nechodím. Ale znám ho. Zná ho tu každý.  Je to takový ten typický pánský holič jak ze starých filmů, co holí břitvou, má veliké těžké předpotopní holičské křeslo, a všechno, co se ve městě šustne, ví a zná. A malí kluci se ho bojí. Dveře do jeho salónu jsou vždy otevřené. Vlastně, když o tom tak přemýšlím, on tam snad ani žádné nemá. Tak tento člověk, který prostě patří ke koloritu města, teď utrpěl takovou bolest.

A tak stát vynaložil nemalé peníze, mluvím o miliónech dolarů, na podporu tzv. mentálního zdraví.

Organizace najaly a rychle vyškolily terapeuty a poradce. Ti poskytují podporu lidem, kteří se ocitli v nesnázích anebo si jen potřebují někomu vylít srdce.

Pro některé Australany to už může být opravdu dost.

Jen za poslední rok zažili požáry, úmorná a ubíjející sucha, fatální nedostatek vody, pak zavření hranic, karanténu. Mnozí ztratili práci, na pokraji zkázy je podnikání, finance, manželství.

Onehdy jsem se setkala s paní, co žije sama s dětmi.  Bydlí na osamoceném místě, kde má rozlehlou farmu.  Ale přišlo sucho, zelenina hynula, dobytek hynul, a když už musela pohřbít třetího koně, tak se psychicky zhroutila.  Obracela každý dolar, vyhlídky na změnu byly pramalé. Pubertální synové nechodili do školy, pomáhali matce, vzdělávala je doma sama. Kdo ví ale jak. Do civilizace to měli daleko. Pomoc žádná.  A východisko?

Až se o nich dozvěděla jedna církevní organizace. Pomohla finančně a jejím klukům zajistila vzdělávací program, který mohli dělat dálkově.  Bylo to něco jako nám známý skaut.  Kluci dostávali materiály poštou, vypracovávali úkoly, četli, plnili zajímavé projekty o vědě, přírodě, technice. Na konci pololetí pak dostali odznaky a certifikát. Jejich máma se při jejich závěrečné ceremónii v kostelíčku rozplakala. Úlevou a vděčností. A to bylo před covidem. Jak se jim žije teď, netuším.

I na děti jsou okolnosti kolem covidu někdy příliš.  I ony zde mohou mít terapeuta. Teleterapeuta.

U nás to vypadá asi takto:

Ve stanovený den před sezením přijede psycholog svým autem k nám domů. Přede dveřmi nechá tašku s materiály, které bude potřebovat ke své práci (plastelínu, vystřihovánky, malá autíčka, sliz, kynetický písek, drobné lego). Odjede.

Děti si radostně vybalí přinesené věci.

Ve stanovenou dobu navážou spojení přes facetime s psychologem.

 A pak spolu mluví. Povídají si.

Děti si při tom staví, lepí, hrají si s autíčky, patlají plastelínu. A psycholog to sleduje, komentuje, eventuelně také si staví to samé.  A tak v rámci této "hrací terapie” nenásilnou formou může tento terapeut děti zbavit jejich strachů, nejistot, děsů. Ale třeba jenom odpovídá trpělivě na jejich otázky a vysvětluje, co a jak a proč.  Vše je dotováno příslušnými úřady. Asi ministerstvem zdravotnictví.

Děkujeme. Na shledanou.  Bye. Vypnout.

Ale ani kultura nezůstává pozadu.

Místní galerie uspořádala soutěž pro děti a školou povinnou mládež.  Jmenuje se Fire, Drought, Water, Covid (Oheň, sucho, voda, covid). Namalujte své vlastní zážitky a zkušenosti, které postihly náš kraj, naši zemi.  Vyjádřete své pocity, obavy, frustraci malbou. Povedené obrázky jsou vystaveny v galerii.

Malují i ti nejmenší. Ti, co chodí do školek nebo navštěvují   playgroup.  K mému velkému překvapení, radosti i šoku se můj malý capart, člen místní playgroup, dočkal ocenění. Jeho umělecký výtvor "Oheň" dostal první cenu! Však ho taky zažil z první ruky!

No a mně, aby mi to nebylo líto, poslali z jiné neziskové organizace obálku s omalovánkami a pastelkami. Navíc ještě vytištěné povzbuzující a pozitivní citáty a pytlík černého čaje.

Takže o pestrý program na úrovni, asi prevence proti demenci a depresi, který bude navíc stimulovat moji mysl, je postaráno. A když bude nejhůř, mám na telefonu teleterapeuta.  Ó já se mám.

Děkujeme. Na shledanou.  Bye. Vypnout.

Je to celé telepsycho.