Jak jsem v Austrálii zažila razii z imigračního

"A vy jste kdo?" povídám výhružně povýšeným tónem dámě vystupující z bílého mikrobusu. Beze slova mi podává vizitku. No ta je nějaká důležitá, pomyslím si a jedním okem mrknu na kartičku v ruce. Polije mě horko.

"Jak vám mohu pomoci?" vykoktám  co nejvlídněji to jde  a můj  přísný výraz v obličeji  se  změní v  křečovitý úslužný úsměv. Na vizitce se znakem australské vlády se píše: Ministerstvo pro imigraci, Polní operace.

Dnes jsem se rozhodla nejít do práce. Po x měsících dennodenních povinností, které s sebou vlastní podnikání přináší,  si dnes dám padla, i kdyby trakaře padaly. Dobrý úmysl, leč skutečně špatně načasováno. Bohužel. Již z verandy domu  vidím jakýsi nevšední rozruch, shon, pobíhající lidi. Otrávená, co zase nefunguje, neteče nebo nesvítí, sedám do auta vyslechnout  aktuální stížnosti. Za normálních okolností se ke mně lidé hrnou. Nyní pozoruji efekt opačný, lidé prchají. Utíkají  pryč do buše, přeskakují plot, ukrývají se do křoví. To vidím poprvé! Že bych přes noc získala takovou autoritu?

Ač je teprve brzo ráno, je zřejmé, že bude teplý letní den.  Vůně neznámého koření  se line široko daleko. Venku se na slunku  suší chilli papričky. 

Tina sem před několika týdny přivezla asi třicet lidí. Pracují na nedaleké zeleninové farmě. Tina bydlí v Melbourne. Pochází  z Indonésie. Provdala se za Australana, získala trvalý pobyt a začala podnikat. Její firma zajišťuje  pro farmáře pracovní sílu z Asie.  Především z její rodné Indonésie, ale i z jiných zemí, třeba v tomto případě  navíc i z Kambodže.  Vyjednávat s Tinou byl oříšek. Tvrdý oříšek. Mlela páté přes deváté trochu anglicky, trochu indonésky, smlouvala jako na trhu, mlžila, měnila scénář, množství  lidí, ceny, data, no zkrátka  můj muž to s ní záhy vzdal.  Nevzdal  ovšem obchod  s Tinou, pouze převelel úkoly. Na mě: "Ta ženská mě dohání k šílenství, dojednej  to s ní TY."  Jak snadné!  Mě Tina také doháněla k šílenství, bohužel já už neměla koho pověřit. Musela jsem v sobě najít své nejtvrdší  jádro a zůstat ne-kom-pro-mis-ní!

A tak přijeli. Pracovali od úsvitu do tmy. Večer ve skupinkách vařili. Jedli venku. Jídlo, nabyla jsem dojem, bylo smyslem jejich života. Obrovské pytle rýže, několik druhů různých  nudlí,  nepřeberné množství pálivých  a jiných omáček,  koření, které jsem neznala, pytlíčky se sušenými  přísadami, cizokrajné ingredience s popisky v neznámém jazyce.  Omamné vůně Asie.  Něco koupili v místních  asijských obchodech, něco jistě propašovali.  Za nic jiného než za jídlo peníze neutráceli. Bylo nasnadě, že šetří každý dolar, výplatu přivezou zpět domů. Byli uctiví, slušní, poněkud nesmělí.  Ženy mého muže voláním a  gestikulací  srdečně zvaly každý večer na jídlo.  A on (věřím, že s těžkým srdcem) pokaždé odmítal, aby snad neranil mou citlivou dušičku a neurazil mé české kuchařské umění.

Ovšem, nastal zásadní problém.  WC  jako takové, zdá se, vůbec neznali. Vysvětlování, nápisy v angličtině, ani  malůvky nepomáhaly. Telefony, emaily a dopisy s žádostmi o radu nebo kontakt na někoho, kdo by byl ochoten pomoci adresované nejprve Obecnímu úřadu, poté odeslané na Odbor životního prostředí  a nakonec i na Ministerstvo pro multikulturní záležitosti, zůstávaly naprosto bez odpovědi. Musela jsem si poradit sama. A rychle. Jinak totiž hrozilo, že nám hygienici zavřou podnik.

Jedno odpoledne jsem tedy sedla a vypracovala obšírné pojednání o tom, k čemu slouží splachovací záchod, a doplnila podrobným návodem, jak ho používat. Vyhledala jsem překladatele do kmérštiny, v Austrálii je pouze jeden jediný,  a  dále překladatele do jazyka bahasa, vše nechala přeložit, a pak jsem tyto návody a vysvětlující dopisy navíc opatřené vlastnoručně namalovanými obrázky distribuovala mezi nájemníky.  Taktéž dveře toalet byly zevnitř opatřeny těmito "manuály".

No a problém se zakrátko skutečně vyřešil.

Při té příležitosti jsem si vzpomněla na své začátky v Austrálii,  kdy jsem zde studovala. Na dívčích toaletách mě poněkud zaskočila vyobrazení a nápisy umístěné na vnitřní straně každých dveří snad ve dvaceti různých jazycích, mezi nimi například čínština, thajština, hindština, arabština, perština a další, které jsem  ani nemohla rozeznat. Ty vysvětlovaly, a to názorně, jak má žena používat splachovací WC.  Něco takového jsem tenkrát viděla poprvé v životě.  Jak exotické, pomyslela jsem si, když jsem se při každé návštěvě toalety snažila uhádnout příslušný jazyk. To jsem ještě netušila, že za pár let budu řešit podobný problém ve svém podniku. To už mi pak ale vůbec exotické nepřipadlo.

Další rok jsem poznala Mom, nechala si tak říkat, ale kdo ví, jaké bylo její pravé jméno. Situace velmi podobná.  Narodila se v Kambodži a vyrostla ve Vietnamu. Vdala se za Australana. Založila agenturu. Její pracovníci byli zaměstnáni na místní jahodové farmě. Domluva  s nimi byla naprosto nulová. Na své šéfové  byli naprosto závislí.

Mom jim našla práci i ubytování. Poté odjela. Veškeré finance však i na dálku držela v rukou ona. Farma převáděla peníze dělníků na její konto.  Ona následně platila jejich ubytování a strhávala si provizi za své služby. Její tučná provize, což mi bylo řečeno později,  činila až dvě třetiny výdělku dělníků.

Pracovníci byli veselí a přátelští lidé. Pořád se usmívali, když jsem šla kolem, mávali. Večeře vařili zásadně venku a tak jaksi hromadně. Chatky byly brzy zcela zaplněny obrovskými pytli rýže. A jídlem. Spoustou jídla.

Pracovali od brzkého ráno až do tmy. Šest dnů v týdnu. Nic nekupovali,  za nic neutráceli, šetřili každý dolar. Tak to šlo několik týdnů.

Až jednoho dne, bylo to před termínem placení nájmu, byli najednou všichni pryč. Prostě v noci zmizeli neznámo kam, samozřejmě tedy bez zaplacení. No naše hloupost.

A tak jsem se vlastně  náhodou seznámila s velmi  výnosným obchodem. Spokojeny jsou, myslím, všechny zainteresované strany. Samozřejmě v první řadě vydělávají organizátoři celého obchodu, bossové neboli novodobí mafiáni, Tiny a jiné, které obchodují se svými krajany a zneužívají  jejich neznalosti angličtiny i místních poměrů, a samozřejmě i jejich nelegálního statutu. Na druhou stranu ovšem jsou tito "ilegálové" za každou práci vděčni, vždyť výdělek v australských dolarech má pro ně obrovskou hodnotu.  A do třetice jsou spokojeni i farmáři (ti jsou někdy součástí komplotu, to je pravda, častokrát ale ne, jen  důvěřují  australským agenturám a firmám, které se náborem dělníků zabývají), protože  dostanou oddané a pracovité zaměstnance, kteří bez řečí dřou a dělají, co se jim řekne.

Jediní nespokojení jsou v tomto případě asi imigrační a finanční úřady.

Já teď žmoulám v ruce  vizitku této lady z imigračního úřadu v Brisbane, která podle všeho velí "naší polní operaci". Ujišťuje mě, že tito lidé  budou ještě dnes večer sedět v letadle směr Indonésie a Kambodža.

Nemám důvod jí nevěřit.

V nedalekém mikrobusu sedí tucet našich (teď už asi bývalých) hostů.  Směli  si sbalit jen peníze, cennosti a pasy. Zbytek osazenstva, jak si tak domýšlím, prchnul  a skrývá se někde dál v eukalyptovém lesíku.

V autobusu ještě  dáma  spočítala své oběti a odjeli směr mezinárodní letiště Brisbane.

Netrvalo dlouho a začaly přijíždět taxíky. Zastavily u recepce. V tu ránu  z buše vyběhli vyděšení zbývající  "ilegálové", naskákali do připravených aut a  byli v trapu.

Kvečeru zvoní telefon. Je to Tina. Tvrdí, že je všechno v pořádku a že se všichni co nevidět vrátí zpět, jen co si prodlouží studentská víza. Pokládám telefon. Tito lidé se už do Austrálie pravděpodobně nikdy nevrátí.

No více jsme o nich už neslyšeli.

Tedy po pravdě řečeno slyšeli. Doslechla jsem se, že na Tinu si vskutku došláply příslušné instituce. Musela zaplatit pokutu sto padesát tisíc dolarů a její firma byla dána  k nucené  likvidaci.

Farma dostala důrazné napomenutí a pokárání, pro tentokrát vyvázli bez pokuty nebo jiného postihu.

Ovšem neuplynuly ani dva týdny a Tina byla v našem kraji opět! S novými dělníky. Zkoušela lanařit další farmáře (asi ty, kteří neznali pravý stav věcí) a znovu čile nabízela "své pracovníky".

Více o tom ale už  nevím.

Pár dní nato obcházím opuštěné chaty a do velkých pytlů skládám gumáky, pracovní rukavice a oblečení.

 Zvlášť třídím velikánské pánve wok a elektrické hrnce na rýži. Vše naložím na korbu pick- upu a vezu  do charity. 

Pálivé koření, omáčky a chilli papričky rozdám známým a sousedům.

Rýži si nechávám, budu mít zásobu alespoň na rok.

A říkám si, kde jsou asi teď ti, kteří tu ještě předvčerem vařili a smáli se od ucha k uchu?