Australské Vánoce (přivykám)

Říká se, že zvyk je železná košile.  Vím, že Evropani jsou mnohdy zklamaní z australských Vánoc. Ovšem Australani  si naopak nemohou zvyknout na „chladné a bílé Vánoce“!

Sice tu pějí píseň White White Christmas, ale Vánoce pro ně  znamenají  mimo stromečku a dárků   teplo, chlazené nápoje, dobu  dovolených, pohodu. Pro děti hlavní letní prázdniny, cestování, kempování, vodní radovánky, no léto se vším všudy.

Tuhle se mi svěřil kamarád Australan: “Hana, chyběly mi v Evropě naše australské Vánoce.  Ta zimní atmosféra, to není ono. Zima je v červenci. Na Vánoce má být horko!“

No páni. Vůbec nikdy předtím mě nenapadlo, že se někomu můžou zdát Vánoce na sněhu a ledu divné.  Myslela jsem, že všichni touží po zimních Vánocích, že je to takový ideální obrázek. Vše pokryté sněhovým popraškem, mráz, rampouchy, doma ovšem útulně teplo a voňavo. Ale asi jsem se mýlila.

Tady jsou naopak vánoční  svátky synonymem teplých slunečních dní. A pokud je to jinak, tak to pro mnoho Australanů  prostě není ono.

Uvědomila jsem si, že miliony lidí po celém světě slaví Vánoce v horku. Že bílé a mrazivé svátky vůbec nejsou samozřejmostí. To je jakási moje utkvělá představa díky mým zkušenostem, díky mému dětství.

A také  snad díky  evropským a americkým reklamám a filmům, které navozují  tento zimní dojem a nahrávají  tak této představě. Ale co ostatní kouty světa ? Jižní Evropa, Afrika, Karibik, Jižní Amerika, Oceánie a Austrálie ? Obyvatelé těchto zemí a kontinentů  rozhodně sněhuláky stavět o vánočních svátcích nebudou !

A tak už kvůli nezvyklému podnebí v čase vánočním tolik neskuhrám. Možná už jsem si zvykla. Trochu se přizpůsobila a trochu rezignovala.

Ale zvyk je holt železná košile. Na co je člověk zvyklý, to se mu zdá nejlepší.

A přesto si postupně zvykám  i na to, že vrchol Vánoc není Štědrý  večer, ale  25. prosinec, a to už od rána.  Že není ani Mikuláš, advent  ani Tři králové.

Že kapra si zde neopatřím, leda bych chtěla zaplatit tučnou pokutu nebo sedět ve vězení za držení  plevelné ryby. (Viz můj článek Kapr se musí vyhodit.)

Kupodivu ani martinská husa na pekáči nebude, neboť jenom dotaz u řezníka, zdali by mi jednu neobjednal, vzbudil v supermarketu senzaci a v práci si ze mě ještě teď utahují, že jím kdejakého opeřence a že nic, co má peří, si přede mnou není jisté.

Řezník mi povídá: "Opatřím vám křepelku, krůtu, kachnu, koroptev, bažanta," (a já nevím, co ještě všechno vyjmenoval) „ale husu? Na co chcete husu?? Vždyť to nebude k jídlu!”

Barborky ve váze nebudou, vždyť větvičky jsou právě obaleny letním ovocem!

Naproti tomu ale nemusím odhazovat lopatou sníh z chodníku. Nemusím se bát, že uklouznu na náledí. Také nemusím shánět zimní pneumatiky.

Je jen na mě, zdali si na střechu domu umístím velikého nafukovacího Santu nebo soba čouhajícího ze zimní boty - sněhule, po zahradě  naaranžuju roztodivné dekorace a nápisy typu « Santo, STOP, zastav se tady ! », anebo si své auto ozdobím sobími parohy! To všechno můžu, ale také nemusím.

Do lesa pro živou borovici tedy ale půjdu! Australani si oblíbili umělé stromky a živé nechtějí. To tedy já, když mám tu možnost, se do lesa vydám. Sice budu zdobit stromeček “až” na Štědrý den a ne už v listopadu jako mnoho lidí  tady, ale co na tom.

Stromeček bude, rybu připravím, cukroví  napeču, jablko rozkrojím a lodičky - svíčičky pustím po jezeře. Zkrátka vytvořím vánoční  atmosféru, jak nejlépe umím, a budu slavit Vánoce tak, jak považuji za správné a hezké. Jako radostné svátky.

Takže ať je vedro, jak má v Austrálii v toto roční období být.  Zimu zažijeme v červenci.