Austrálie - Žiju v Queenslandu, vzpamatovávám se z povodní

Zažili jsme si svoje. Pocity strachu, obavy, nejistota. Výpadky elektřiny, nefungující pevná telefonní linka  a později  i mobil. Ne  že by to ten mobil v naší oblasti vytrhnul, signál je velmi špatný,  kolikrát nachodím kilometry, než mi naskočí jedna čárka, na srozumitelný  telefonát to ale stejně není. Přesto ale  smsky jsou bezva věc a člověk je aspoň nějak ve spojení se světem.

Bohužel mobilní  věže spadly a  signál nebyl už vůbec. Než se nainstalovaly provizorní, chvilku to trvalo. Internet vypadával.

Silnice a cesty pod vodou. Mosty uzavřené. Několik dní  jsme byli odříznuti od okolního světa. Pak jsme se přece jen konečně jsme se dostali  do města! Sláva!

V městečku se horlivě uklízí a odklízí. Podle zkázy, zničených věcí a naplavenin na březích řeky  teď teprve člověk rozpozná, kam až sahala voda. Některé cesty a území  jsou ještě pod vodou.

Já chci samozřejmě hned do supermarketu ! Beru vozík, ale něco tu nehraje. Regály prázdné, no to je divné, říkám si úplně nesmyslně, oni se asi ještě nevzpamatovali z Vánoc,  nestačili doplnit vykoupené zboží. Ale kdepak Vánoce, povodeň ! Lidi všechno vykoupili ještě předtím, než se do města nahrnula , no jo, to my už jsme ale  žili na ostrově, obklopeni vodou.  A teď je supermarket prázdný. Kdo ví ale dokdy! Brisbane pod vodou, Toowoomba smetená, cesty uzavřené ze čtyř světových stran, zásobování se sem nedostane!  Není chleba, mléko, vejce, mouka, balená voda, maso na regálu jen pro psy nebo zase jen pro nějaké gurmány za šílené ceny.  Kupuju tedy aspoň nějaké krekry, toaletní papír (pro jistotu), psí konzervy – pro psa, ne pro nás (ještě není tak zle). Australani skupují kornflejky a muesli. Procházím mezi prázdnými regály. Vlastně nejsou úplně prázdné, na každém vlaje cedule, jakýsi dopis, který zní zhruba takto: “Vážený zákazníku, v důsledku povodní  nejsou zásoby a nikdo neví, kdy zase budou. Omlouváme se vám za případné nepohodlí .“ A nad tím vším visí ještě předpovodňový reklamní prapor : V našem supermarketu – potraviny - vždy čerstvé !  Jaká to ironie.

Kupuji alespoň pár meruněk z Číny. Cedulka říká meruňky, vypadá to ale spíše  jako nektarinky a je to  tvrdé jako kokosový  ořech, ale to zjistím až doma.

Jdu kolem pekárny. Pekařky i prodavačky sedí v klidu před pekárnou , kouří a klábosí. Aspoň jsou na čerstvém vzduchu. Není co péct a není co prodávat. Vše došlo. No jo, budeme křoupat krekry. Jedeme tedy dále, manžel si kupuje celý karton cigaret. Můj brácha radil, aby si v nouzi zapálil čibuk (je jich tu teď  v tom mokru spousta), mně to přišlo vtipné, mému muži ani tak ne. S cigaretami jedeme do obchodu s alkoholem, tam právě probíhá nějaké stěhování nebo co. Chlapík jezdí zmateně s ještěrkou sem a tam, všude bedny a kartóny, ale hele mají pivo i víno, drahoušek skupuje půl obchodu! Žízní tedy nezahyneme! Hurá! Manažerka obchodu se dme pýchou, neboť  je na stav nouze připravena lépe než obrovské nadnárodní  supermarketové řetězce. Tajnou podpultovou informací nám šeptem sděluje, že je to tím, protože mají velkou skladovou halu, ale i ta už je pomalu prázdná. Po této super tajné zprávě, manžel zbledl a ihned přikoupil ještě jednu láhev vína a pro sebe dalších  šest piv. Bojím se, aby se neupil k smrti!

Jdeme ještě na poštu  vyprázdnit poštovní schránku, asi tam nic nebude, ale přece. Účty a složenky chodí v každé situaci! Taky berňák se ozval! No jo, daně se musí platit za každého počasí, i když je byznys pod vodou.  Dopisy jsou ale všechny vlhké, obálky rozlepené, zpožděné vánoční pohledy a přání rozmočená.

Jedeme pomalu domů, ha pekárna! A lidi nosí chleba! “Zastav,” zařvu. Hrnu se do pekárny jako velká voda. Mají chleba, to není možné! Manžel hlemýždím tempem za mnou. Lidi si ale už předem rezervovali bochníky bílého toustového chleba na své jméno ! Takže mám smůlu. Ale třeba budu mít štěstí.  « Mám koupit dva nebo pro jistotu tři, » ptám se manžela s obavami v očích. « Jeden stačí »zní jeho odpověď. « Jeden ? » nechápu.  To říká chlap, který k snídani sám sní půl bochníku ? A na svačinu tu druhou? Smysl pro plánování mu naprosto chybí! Nakonec beru poslední chleba ! Aspoň to!

Jedeme  kolem benzínky, benzín je na příděl, maximálně 10 dolarů na auto! To není mnoho! A poněvadž žijeme na malém městě a každý každého zná, jet dvakrát či vícekrát neprojde. « Měli bychom natankovat, » pípnu.  « Není  třeba, máme dost, » ozve se vedle mě.   „Máme dost na dnes anebo i na zítřek?“ dodávám ironicky. Benzín jen tak nebude, dozvídáme se. Asi pak zapřáhne koně nebo co…..náš plánovač. Nebo možná  vola.

Kupuju si v levném obchodě alespoň umělohmotnou krabici, voděodolnou. Člověk nikdy neví.

S tímto opravdu velkým nákupem se dáme na cestu  zpět.

Stavujeme se u znamých. Paní zasněně uklízí a poznamená: „ Připomělo mi to naši dovolenou v Benátkách. Jen ta gongola chyběla.“  Vytřeštím oči. No to nám opravdu  ještě scházelo!  Gondoly a romantičtí  gondoliéři. Ó sole mio! Totální blázinec.

Už doma  v kuchyni začínám vybalovat, ale ne, všude samí mravenci! Mraveniště se ocitla pod vodou, mravenci se stěhují k nám ! Lezou všude ! Aha, umělohmotná nepropustná krabice se hnedka hodí ! Dávám do ní potraviny. Armádu mravenců stříkám biolitem.

Jdu do prádelny, přestalo pršet, to se v poslední době jen tak nevidí, musim toho využít. Překračuju mrtvolky utopených a psem zadávených králíků, dám je asi na kompost. Dávám prádlo do pračky a …..ty jo, i s velkým pavoukem! Vyjeknu hrůzou a odporem, hodím ho do pračky, fuj, no to ale ne , nechci si vyprat prádlo i s megapavoukem, hybaj ven, pavouk utíká utíká – ven s tebou , do zahrady běž.

Otřesená po tomto blízkém setkání s odporným hmyzem jdu domů. Stále udržuju alespoň trochu oheň v kamnech, všechno je totiž  vlhké a domek  dostává takový ten zatuchlý puch! Soused  přijíždí a veze novou hromadu dřeva, výborně.   “Kam to mám složit?”

“Co nejblíž domu pokud možno, ať ta polena nemusím vláčet kilometr,” povídám. Začne to teda házet na hromadu, pomáhám, trochu vykládáme. “Ale co……do pr…..kur…. uhni, had!”  Vyskočím do dvou metrů (to se právě nemá dělat), v hromadě dřeva se uvelebil před stoupající vodou had! No to je teda zásilka, dřevo přímo do domu i s hadem, díky. (Aby za to nechtěl soused příplatek). Had se lekne a  rychle se sune pryč…. No co se ještě dneska stane?

Jedu se podívat do práce. Zkratka z našeho domu je ovšem samá jáma a samý výmol, nejspíš si překousnu jazyk a dostanu otřes mozku.  Pojedu na okolo. Jedu si tedy hezky po za daných okolností luxusní  cestě, to, že z ní zbyl jen úzký proužek uprostřed plný jam, výmolů , všelijakých dřev a naplavenin, mě jen tak nerozhází. Akorát nevím, proč má cesta takový divný sklon a tu a tam se kolébá ze stany na stranu jako viklan  a celá je taková měkká jako želatina. Nemusím přemýšlet dlouho, zastavuju okamžitě. Strom přes cestu. Vyvrátil se celý i s kořeny, jak je všude bláto a mokro. Asi tomu osud chce, abych dnes prostě nejela do práce ! Strom je veliký, je to eucalyptus, a jak padal, vzal s sebou ještě jeden další. Vždycky jsem toužila po závoře se security pro náš rezort, no teď ji teda mám ! O tak veliké a zaručeně bezpečné se mi ani nesnilo! A zadarmo! Raduju se jen krátce. Musím se tady na tom mokrém úzkém  zleva doprava kolíbajícím se želatinovém plácku (kdysi silnice) otočit. Otáčím auto na x- tý pokus a jedu zpět domů. Manželovi vysvětluju, že sama příroda nechce, abych dneska pracovala, zato on že má teď o jednu práci navíc. Bere si tedy motorovou pilu a jde. Bude spousta dřeva, to se nám hodí, zima je za rohem. Vlastně je furt. Dřevo na topení se nám sejde, pokud možno -prosím – bez hada !

Lidi ve městě musí převařovat vodu. Bodejť, dívám se na přehradu, u které bydlíme a která je zásobárnou vody pro město,   voda je hnědá, kalná a plná všeho, co zrovna stálo  vlnám v cestě nebo leželo na břehu.  Balená voda v obchodech je už dávno pryč, nezbývá než převařovat. My máme v tomto štěstí. Nejsme napojeni na městský vodovod, protože žijeme dál od města. Musíme mít vlastní zdroj vody, což máme, pijeme pročištěnou dešťovou vodu, které je teď habaděj. O jednu starost míň.

Dostávám email od aerolinek, zákazníci, kteří mají koupené  letenky s odletem z Brisbane, mají nyní možnost je buď vrátit nebo změnit datum odletu.

Pouštím si televizi, městečko 100 km od nás na Západ teprve čeká na “svou povodeň”. Je večer, voda má kulminovat v noci. Televize přináší  rozhovor  s místní hospodou. Zdá se, že vládne dobrá nálada. Osazenstvo městečka se shromáždilo v hospodě a společně čekají, co bude. Kam až voda stoupne, nikdo neví, to je těžké odhadnout. Televizní moderátorka se ptá, zda se lidi stihli na povodeň připravit, např. nakoupit potraviny. Načež mluvčí té hodpody se začne hlasitě smát, žádné zásoby už přece dávno nejsou. Supermarket je prázdný už několik dní! Ještě  že alespoň to pivo máme. Ale až i to dojde, to bude teprve opravdová katastofa. S tím se chlapík  rozloučí a s přáním všeho dobrého  ze strany televize  rozhovor končí.

Vrací se manžel, strom je už rozřezán na kusy, cesta je opět volná. Několik velikých pavouků a jeden východní  hnědý had ztratili, zdá se, svůj domov.  Ptám se : “Jsi OK? Doufám, že víš, co děláš a že na sebe dáváš pozor.” Odpovědí  jsou  mi jeho pokrčená ramena a pokus o úsměv.

Máme za sebou náročný den. Hledám v ledničce, co budu vařit.