Austrálie - Jak jsme pálili dřevo

Po skončení stavebních prací na pozemku, bylo potřeba se postarat o úklid okolí. Již předem jsme museli vykácet několik stromů a ty se postupně, jak se pokračovalo ve stavbě, hrnuly na jedno místo. Něco jsme použili na topení, ale protože eukalyptové dřevo není příliš vhodné do kamen, rychle shoří a nechá spoustu popela,  většina zbyla na hromadě, která se postupně zvětšovala. A nakonec už ani nestačila.

Postupně jsme tak vytvořili asi 5 velkých hromad dřeva, které čekaly na spálení. Den D nastal ve čtvrtek. Předpověd počasí se zdála býti příznivá. Již v pondělí jsme volali na obecní úřad. Bylo totiž nutné kontaktovat příslušného úředníka, zodpovědného za povolení k pálení dřeva. Museli jsme zodpovědět několik otázek ohledně množství dřeva, místa ohně, charakteru našeho pozemku a také našeho vybavení. Kdysi dávno jsme koupili starou požární nádrž s hadicí, která se zapojí za auto a člověk s ní popojíždí, jak potřebuje. Dodnes ji používáme při zalévání stromů! Tak ta se teď také hodila. Na druhý den se úředník přijel přesvědčit na vlastní oči! Obhlídl pozemek, hromady dřeva, vybavení, schválil, orazítkoval formuláře a odjel. Vše tedy bylo připraveno na další den. Přizvali jsme si na pomoc naše spolupracovníky, každý z nich přivezl svůj vlastní  kontejner na vodu s hadicí, takže jsme byli dobře vybavení. Je dobré mít kolem sebe zkušené lidi, kteří vědí, jak s ohněm zacházet a jak předcházet katastrofě. Zvláště, když zbrusu nové apartmány (dřevěné!) stojí jen o pár metrů dále! A nikomu by se nechtělo začít stavět nanovo, na eventuelním spáleništi. My si dobře uvědomujeme, jak je toto nebezpečné. Hromady budou doutnat asi tak tři dny v kuse, a musí být pravidelně kontrolovány. Velký nepřítel při těchto akcích bývá vítr, který vysuší okolní trávu a může rozfoukat oheň opačným směrem nebo do korun stromů, a to je pak  těžké něco takového zastavit.

To odpoledne jsme se všichni shromáždili na stanovišti a pomocí staré hadry a benzínu zapálili první oheň. Hasičky a kontejnery s vodou byly po ruce. Pravidelně jsme také stříkali okolní stromy a trávu kolem jsme nechali shořet, aby pak už nemělo co chytnout.

Po hodině  jsme zapálili další hromadu a pak další. Když se všechny tři zdály být pod kontrolou, začali jsme zapalovat tu nejdelší. Na výšku měla snad jen dva a půl metru, ale byla asi tak 14 metrů dlouhá! Takový malý ohýnek. Všechno šlo podle plánu, dohlíželo se teď na tři menší hromady a jednu velkou. Asi po hodině, kdy už i ta veliká dohořívala, bylo nutné použít bagr. Bagr je velmi užitečný, neboť poté, co hromada prohoří, velké kusy, pařezy a tlusté větve stále zůstávají a jen doutnají. S bagrem je celkem jednoduché tyto velké kusy shrnout na jednu hromadu, kde pořádně chytnou a konečně také shoří. Jeden z místních tedy naskočil do svého bagru a začal hrnout kusy doutnajícího dřeva dohromady. Byla to zajímavá podívaná, všude plno čoudu, ve kterém se bagr úplně ztratil, popel létal do všech konců, stejně jako jiskry a jiný odpad. Bagrista musí reagovat rychle - honem  nahrnout dřevo a honem rychle vycouvat, a tak pořád dokola. Byli jsme celí špinaví a začouzení, ale byl to prima zážitek. Samozřejmě nechybělo tekuté osvěžení pro tvrdě pracující! Kvečeru jsme se odvážili zapálit poslední hromadu, menší, zato vysokou. Sahala do výšky takových 3,5 metru. Očekávala jsem tedy největší táborák svého života. Dřevo rychle vzplálo a plameny skutečně šlehaly velmi vysoko. Musely přijít na řadu hasičky a hadice. Chlapi začali stříkat okolní trávu, keře, kmeny a větve.  Pak dokonce také listy a větve velmi vysoko v korunách stromů, ty se totiž mezitím zahřály přítomností plamenů, které olizovaly horní větve okolních stromů! To jsou chvíle, kdy se oheň nesmí sputit z očí a lidé musí pozorovat povětrnostní podmínky, směr větru a musí počítat s velkým žárem, který zahřívá okolní vegetaci, jež by se mohla také vznítit. Žár od ohně šel veliký, a bylo těžké se s ohněm vyfotit, neboť se vůbec nedalo přijít tak blízko, aby měl člověk na fotce i sebe i oheň! Vše šlo velmi dobře, za pomoci bagru, hadic a kontejnerů s vodou jsme byli schopni udržet ohně pod kontrolou.

Nastávala tma, byl čas pomýšlet také na něco k snědku, místo věčného piva! Já jako správný český zálesák jsem byla na tuto alternativu připravena! Již odpoledne jsem totiž v supermarketu nakoupila špekáčky, párky, klobásy, od každého něco, německý chleba – ten nejvíce připomíná náš český, a hořčici. Doma jsem pak rychle nabalila do tašky prkýnko, nůž, plastikové talíře, štos ubrousků, popadla špízy a ujížděla zpět k ohňům nakrmit ty žháře. Špízy či vidlice, které jsem koupila v Česku, jsou moje chlouba. V Austrálii je to věc naprosto neznámá, ale kdo je viděl nebo dokonce měl tu čest je použít a opéct si na nich buřta, byl naprosto unesen! Samotná doprava těchto pichlavých prutů byla komická! Já jsem je totiž tolik chtěla, že jsem si je prostě koupila a až potom uvažovala, jak je dopravím do Austrálie! Do kufru se totiž nevešly! Přestože  vlastním asi největší kufr, co se dostane na českém trhu! Takže se to muselo vyřešit jinak. Tedy se to pošle poštou! Ale jak? Australská imigrační politika je tak přísná, že jsem se obávala, že mě nařknou z dovozu zbraní do země. Člověk by teoreticky skutečně mohl  tím špízem někoho propíchnout! No nakonec to vyřešila moje chytrá matka, která  pichlavé ostré  vidlice zabalila do pet láhve, omotala izolepou a poslala pozemní poštou! Špízy sem dorazily bezpečně a neporušeně po třech měsících, což je normální lhůta pro pozemní poštu z České republiky do Austrálie.

Tedy popadla jsem opékadla a uháněla k “táboráku”. V životě jsem neměla takový táborák. Chlapi zatím připravili židle a dali jsme se do opékání. Cítila jsem se jako v sauně, pot ze mě lil, žár byl téměř k nepřečkání, potřebovali bychom skutečně dlouhé dlouhé rukojeti! Ale na druhou stranu špekáčky byly hotovy v rekordním čase, takže se člověk nemusel smažit zase tak dlouho. Pak následovala hořčice, chleba, a hurá  hurá, dáme si do nosu! A taky ze jo! Všechno se snědlo, i náš pes měl posvícení! A všichni si pochvalovali tu dobrotu, kterou ještě nikdy nejedli! A nadto ten skvělý vynález, že každý si opeče svůj vlastní párek, tak, jak ho chce! Poté jsme ještě zkontrovali všechny ohně, postříkali okolní trávu a stromy a rozloučili se. Můj manžel ještě několikrát za noc vstal a jel překontrolovat situaci, neboť by to nebylo poprvé, kdy se přes noc obrátil vítr či se jinak změnily podmínky a oheň se rozšířil do poměrů, které už nebyl člověk sám schopen zvládnout a vznikl požár! Požár na vlastním pozemku je dosti zlý i tak , ale katastrofa vzniká poté, co se oheň rozšíří přes plot k sousedům, k farmářům nebo pěstitelům zeleniny. Naštěstí nic takového se tentokrát nestalo. A já už se teď těším na další takový táborák!!