Austrálie - Bribie island = ostrov Bribie, první díl

Asi po hodině cesty z Brisbane se člověk dostane na ostrov Bribie. Pevninu s ostrovem spojuje most, asi dosti starý, neboť je úzký a takový rozhrkaný.

Bribie není velký ostrov, obývá ho asi 15 000 obyvatel a z velké části ho pokrývá národní park s lesy a plážemi. Městečka se nacházejí v jižní části ostrova, kde je spousta možností ubytování, restaurace a obchody. Dobrodružnější povahy kempují v severní části ostrova v národním parku ve vnitrozemí nebo přímo na pláži. K tomu ale potřebujete povolení, které se dá  koupit přes internet nebo v některých autorizovaných obchodech přímo na ostrově. My jsme zvolili variantu číslo 2. Přímo v obchodě jsme tedy koupili povolenku pro auto a také zaplatili za kempování. Chtěli jsme místo přímo na pláži, což ale nebylo možné. Správa národního parku se stará o ochranu přírody a po zvláště náročném období, jako jsou například vánoční prázdniny, kdy je národní park plný lidí, některá místa pro kempování uzavřou, aby se mohla zregenerovat. To byl tedy náš případ. Kempování na pláži bylo přerušeno, dostali jsme ale místo v buši  nedaleko zálivu. Bylo to velmi hezké.

Pro jízdu na pláži a po písečných cestách ostrova je nutné mít terénní auto. Stav cest záleží  na počasí, po dešti a za mokra se písek stává těžký a cesty mohou být nesjízdné. Vydali jsme se tedy směrem národní park, kemping Poverty Creek. (poverty =chudoba, creek = potok), zvláštní to název. Kodrcali jsme se  naším teréňákem po písečné cestě, jako bychom projížděli velikým pískovištěm, místy byl písek dosti hluboký, jinde to bylo lepší. Skákala jsem na sedadle a tu a tam tloukla hlavou do stropu auta.

Kemp byl ale hezký. Věděla jsem, že musíme být soběstační, na místě byl jen jednoduchý záchod, jinak nic. Pitnou vodu, dřevo na topení a veškeré zásoby si lidi musí přivést s sebou.  My jsme se doma sbalili v takovém rychlotempu, že jsme neměli ani  vodu ani dřevo, zato zásoby piva jsme měli na měsíc! Místo bylo u moře, kde se dalo koupat a rybařit. Přítěží byla pouze hejna komárů, takže jsme se museli často stříkat repelentem, a to i v noci. Naneštěstí nás kousali i pouštní mouchy (sandflies), které jsou odolné proti většině repelentů a jsou tak malinké, že prolezou i síťovinou stanu. Dřevo na topení jsme nakonec koupili na benzínce za nehoráznou cenu $12 dolarů za 15 kilo tvrdého dřeva, ale alespoň jsme mohli mít táborák a péct brambory v alobalu. Společnost nám dělali klokani, kteří spásají zdejší trávu jako u nás krávy, drzí a mlsní ptáci, jakási zvláštní odrůda krocana, který by se hodil do trouby, a nakonec i ještěři různých velikostí, kteří slídili kolem a vyplazovali svůj hadí jazyk.