Čarodějky-díl devátý.

Držel ji v náručí, ale nic necítila.Kdysi jí projel osten žádosti, kdykoliv se jí dotkl, ale dnes ji to vadilo a potřeba dotknout se ho, se někam vytratila.

Dokonce se přistihla při myšlence, jak je ji nepříjemné, když se jí dotýká.„ Měl by si odejít.“ Řekla stroze ale nepodívala se na něj, jen se pomalu vysoukala z jeho objetí.Nechápala, co ji na něm přitahovalo.„ Nechám tě v klidu, aby sis ujasnila své záležitosti.Vrátím se pozdě.“ Otočil se k odchodu a už byl jednou nohou z ložnice ven.„ Ty mi nerozumíš! “ řekla nahlas, aby ji nepřeslechl. „ Myslím tím, že by si měl odejít úplně.Opustit tento dům.“ Odmlčela se a čekala na jeho reakci.„ Taky už jsem na to myslel, ale obával jsem se, že to nepochopíš. Můžu tu ještě dnes přespat?“ Vytřeštila na něj oči a nevěřila tomu co slyší.Myslela si, že ji bude přemlouvat a škemrat, ale on to neudělal.Neurazilo ji to, spíš zklamalo, ale když už to vyslovila, nevezme to zpět.Hrdost a potřeba samoty ji utvrdila v tom, že je to tak správně.„ Nemusíš odcházet okamžitě.Nejprve si najdi něco k bydlení.“ „ Mám kam jít.O to se neboj. Už jsem to chtěl udělat dávno, ale nevěděl jsem jak ti to říct.“ Stál ve dveřích a hleděl na ni a ona na něj.„ Máš někoho jiného?“ zeptala se a v krku ji naskočil knedlík, který ji zabraňoval polknout pravdu, která přijde.„ Není tak dokonalá jako ty, ale je hodná a já se u ní cítím dobře.“ Otočil se  a raději už nečekal na reakci.„ Při milování je taky tak dobrá?“ zeptala se bez okolků, protože mu chtěla ublížit.„ Ani zdaleka, ale my dva už se nemilujeme vůbec. Lépe něco než nic. Chybí mi obyčejné lidské objetí“„ Neděláš nic pro to, aby byl důvod tě odjímat.Já jsem v tomto vztahu ta slabší, já potřebuji mít pocit, že jsem chráněna a dobývána!“ vyplivla ze sebe, všechnu hořkost, která se v ní nahromadila za poslední měsíce.„ Tomu sama nevěříš!“ odpověděl už z dálky a odešel.Zaslechla jak klepla branka.Vstala a šla se podívat z okna. Viděla už jen odjíždějící vůz. Tak to je konec.Co teď bude dělat? Vyštvala ho ze svého života a zůstane sama.Zkoumala své pocity. Uražená ješitnost z toho, že ji nepřemlouval, nežadonil a že se tak snadno vyrovnal ze situací.Měl to připraveno a ona mu přihrála na smeč.Procítila si ten vztek, nad tím, že ji tak snadno hodil přes palubu.Když to pominulo, uvědomila si, jak ráda bude sama svou paní, ve svém domě.Občas ji přepadne pocit samoty, ale když si uvědomí, že už spolu nespali ani v jedné místnosti, vlastně ji ani nebude chybět.Rozhlédla se kolem sebe. Spoušť byl slabý výraz pro to, co viděla.Vůbec se nedivila, že se polekal.Uklidila postupně co napáchala a pak si sedla znovu na kraj postele a s hořkostí, kterou v sobě měla nahromaděnu, se rozplakala.Slzy ji omývaly tvář, cítila jak ji pálí na kůži, jako by plakala horkou lávu, která vyvěrá z jejího nitra na povrch.Pak udělala něco, čemu sama nerozuměla, ale vstala, vytáhla z vázy jednu suchou růži, kterou měla naaranžovanou na toaletním stolku.Dostala ji od Karla k narozeninám. Přiložila si růži na tvář a nechala stékat slzy na její okvětní lístky.Sama nevěděla, proč to dělá, ale vzpomněla si, že to jednou viděla dělat matku, když jí otec zase ublížil. Asi to něco znamená, ale zatím nevěděla co.Pocházela po domě, jako tělo bez duše a najednou měla pocit totálního zmaru.Chvíle kdy se těšívala, že bude v domě sama se rozplynuly a  i když měla hromadu plánů, najednou nevěděla co s volným časem, do ničeho se jí nechtělo a připadala si prázdná.Neplánovaně ji cesta přivedla do ložnice, kde odhrnula potah na posteli a vklouzla pod přikrývku a nechala se obejmout teplou dekou a okamžitě usnula.