A co ošetřovatelky?

Jsem ošetřovatelka v nemocnici.

Jsem takzvaná rychlokvaška.To znamená, že jsem nestudovala několik let, absolvovala jsem rekvalifikační kurz za pouhé čtyři měsíce. Zdá se vám to málo.Možná ano.Ale stejně nejvíce člověka naučí praxe.Nestydím se za to, že nemám titul, ani že jsem rekvalifikant.Nejdůležitější je, že mám svou práci ráda, dělám ji zodpovědně s plným nasazením. Práce je náročná jak fyzicky, tak psychicky. Ošetřovatelka musí být vybavena chlapskou silou a nadlidskou trpělivosti.Je spojovacím článkem mezi lékařem a sestrou. Je poslední v řetězci týmu, ale první kdo přijde do styku s pacientem.První kdo vnímá jejich pocity, strachy a obavy a záleží na každé z nás, zda se bude ten či onen pacient cítit bezpečně a klidný.Jsme první, kdo je u pacienta, když je mu zle, když má bolesti nebo jej čeká náročné vyšetření.Jsme první u pacienta, když opouští tento svět.Pak záleží na každé z nás, jak se bude cítit a jaký jeho ochod bude.To všechno děláme s úsměvem na tváři, přestože máme své starosti, povinnosti v rodině, bolí nás celý člověk z toho, jak manipulujeme s pacienty, nohy z toho, jak neustále běháme sem a tam.Leckdo by mohl namítnout, že kdybychom zabraly v páté třídě, seděly bychom někde za stolem a dávali razítka.Ale kdo by tu práci dělal?Zase by musel být někdo, kdo by nás zastoupil. Z toho je patrno, že jsme nepostradatelné.Přesto mám pocit, že jsme neviditelné.