Škola: můj stres z vrácení učebnic

Blíží se prázdniny a nejeden žáček v městské hromadné mi připomíná, jak moc fajn to teď ve škole musí být. Prázdniny už pochodují kolem školního plotu, a co nevidět se půjde pro „vízo“.

 Bohužel nejsem informována, jak to dnes na základních školách chodí, ale před pár lety svědomité školáky jako jsem byla já, stresoval ještě jeden nesnadný úkol, který probíhal právě v tom uvolněném posledním školním týdnu, a sice vrácení školou zapůjčených učebnic.
Tento ničivý stres mi byl, po niterním prošetření, patrně vnuknut mou první třídní učitelkou, která byla velmi přísná a vrácené učebnice kontrolovala moc pečlivě. Nejenže testovala odolnost hřbetu knihy trhem, tahem
a šetřila každou tečku na stránce, ale ke knihám dokonce čichala a tajně zkoumala, zda pochází majitel z kuřácké či nekuřácké domácnosti. Následně, když přeci jen nějaký nedostatek nalezla, zesměšnila majitele natolik, že červený musel přejít celou třídu, vytáhnout plačky z penálu nějaký ten kovák a zaplatit „pokutu“.
A já myslím, že slovo „pokuta“ je přeci jen pro dítě v tak nízkém věku totálním hříchem a ostudou. Ještě
když k tomu dodávala: „u vás se asi hulí jak ve fabrice, že jo Luďku?“ nebo „ty fleky na první stránce jsou
od čeho, Petro?“

Opravě zapůjčených učebnic jsem tedy věnovala maximální úsilí. Už od května jsem kontrolovala, zda mám zakoupenou izolepu a kanagon a taky gumu na vygumování případných poznámek nebo výsledků.

Jeden rok ovšem nahradil všechna ta úspěšná předání. Byla to možná pátá (možná čtvrtá) třída, kdy jsme k učebnici zeměpisu dostali i neskladný, velký a těžký atlas světa. Pamatuji si, že při příjmu jsem už dopředu tušila, že není lehké jej tahat všude s sebou podle zaoblených sešlápnutých rohů a podle poznámky v kolonce posledního majitele. V řádku stálo: školní rok: možná 1989-1990, jméno: myslím, že Martin Lokanec, stav: použitý, poznámka: doplatek 20Kčs. S třesoucíma rukama jsem atlas prohlédla a jen tak tak udržela hlásící se ruku ve vzduchu, abych pak následně ustrašeným hlasem vyjádřila svůj názor na zapůjčený
materiál: „ neměl by v tomto případě být stav: zničený?" Nový učitel se přišoural uličkou, otočil knihu dvakrát v ruce a odpověděl „ asi ne“.
Celý rok jsem atlas tahala v brašně a hluboce vnímala jak moc je velký, jak moc je těžký, jak je prostě hnusný. Jenže to co si člověk nese z dětství, to je prostě už napořád. Ani změny učitelů nepomohly.
Květen byl měsícem doplňování zásob lepidel, nutného materiálu a tentokrát i provázku, protože k mému štěstí běžel jeden díl pořadu Zahrádkář (u nás doma se tomu říkalo Sousedovic Toníček) věnovaný výhradně knihařství a vázání knih do kůže.
Už od začátku června jsem atlas schválně zapomínala doma, protože se sušil od nánosu lepidel a černých papírových proužků simulujících kůži.
A když konečně přišel den „D“, kdy jsem v obrovském ruksaku nesla všechny knihy zpět do školy
a do penálu dostala celých 50 korun na případné vady, od rána se mnou nebylo k vydržení. Neustále jsem
se doma ptala, zda si všichni také myslí, že to bude v pořádku a kolik může stát takový zbrusu nový atlas. Stres sílil, takže jsem ve školní budově rovnou zabočila na toaletu. Ve třídě jsem všechny učebnice vystavila na lavici, jako na prodejní pult kromě atlasu, který jsem vsunula DO lavice a modlila se „ andělíčku strážníčku“, aby už tohle utrpění skončilo a začaly prázdniny.
Hodina „H“ započala a učitel postupně kontroloval všechny učebnice. Právě kontrolující zdvihl do výšky, křikl třeba „český jazyk“ a pak všech třicet knížek překontroloval. Bála, jsem se. Jeho kupička na stole měla atlas až úplně vespod a čím víc knihy ubývaly, tím více mi bylo špatně.

„A nakonec atlas“ bylo slyšet ze stupínku. Svůj, teď už spíše „designérský výtvor na téma naše země zhotovený z papíru a provázku, slepený do tvaru placaté krychle“ jsem vytáhla z lavice a zrudla.
„Tomu už nic nepomůže“ řekl učitel už z dálky dvou metrů.
„Tak to bude za 10“.Okamžitě jsem vytáhla svou papírovou padesátikorunu, ale učitel se nadechl
a dodal.
„To si pamatuju, to byl ten salát, co už se platil loni, že jo? Tak to už nic."
Tenkrát to dopadlo dobře a já se mohla těšit na prázdniny. I když jsem se pak bávala pravidelně ještě dalších mnoho let. Buhví proč.

S odstupem času přemítám, z čeho ty své četné fobie asi mám ????