Friuli – Venezia : Když se Vám ještě nechce z Benátek domů

Podle mého názoru jsou Benátky nejzajímavějším městem Evropy. Sama jsem se do nich vydala už po několikáté a opět mě překvapily svou neobvyklostí. Jenže také překvapila nepříjemná studená fronta, která postupovala od Alp směrem na jihovýchod.

„No přeci nepojedeme domů“, kňourala jsem na Benátském centrálním parkovišti
a snažila se nechat si vcucnout bankomatem dvaceti eurovou bankovku. Zahřmělo
a mně osvítila vzpomínka z dětství o porevolučním hromadném cestování do Bibione
a okolí, kde moře občas nevábně vonělo, kde všichni hledali trhy a kde nebylo
zas až tak hluboko do kapsy. 

Náš papírový průvodce bohužel opomněl mnoho památek, a o některých psal tak nejasně,
že to bylo až k pláči. Patrně ani autor nepočítal s tím, že se z Benátek někdo vydá ještě dál na východ.

Palmanova:Tak tenhle cestovatelský cíl jsem si musela nechat ujít. V průvodci vůbec nebyl. Pevnost Palmanova je v dnešní době už městem, ale je vice než jasné k čemu původně zmíněné město sloužilo. Je na hlavní trase Benátky – Terst a rozhodně stojí za to se na něj podívat. Pravidelný devítiúhelník nechali původně vystavit Benátčané. Nezbývá mi nic jiného než na tento skvost satelitních pohledů koukat na internetu a doufat, že ještě někdy pojedeme kolem.  

Aquileia: Průvodce nám příliš o tomto místě neříká. Obrázek staré Baziliky s informací kdy byla vystavena a krátká zmínka o založení města na starých, římských základech stejného názvu. Nevěnujeme tomu tedy pozornost a míříme na jih ke Gradu, o kterém se rozepisuje už vice.
Před Aquilei míjíme všechny ty zemědělské vesničky s lesy kukuřice, nedochází nám, že by tohle mohlo být pro nás nějak výjimečně zajímavé místo. Jenže to tak není.
“Vidělas to?”
Mneme si oči, protože nás šokuje obrovské sloupoví bývalého římského paláce,
který je hned u hlavní silnice, a s úžasem listujeme průvodcem. Ten však tajemně mlčí. Jsme
v obávaném vojenském městě, kde končila světoznámá jantarová cesta (obchodní stezka mezi Jadranským a Baltským mořem). Západně od hlavní silnice objevujeme přístav s loďkami (jde o uměle vytvořený kanál neb moře je ještě daleko), východně pak rozsáhlé archeologické naleziště. Po obřích vilách bohatých obchodníků a později vojenské posádky toho bohužel zbylo málo. Raně křesťanská Bazilika je na tom o trochu lépe, tedy co do vybavení neboť ve výzdobě byl hodně použit právě jantar.  

Grado: Jelikož Aquileia neměla dobrý vstup do moře, vybudovala si vlastní přístav na nedaleké soustavě ostrovů. Průvodce uváděl město podobné Benátkám s překrásnými plážemi, kam se jezdí slunit sami Italové. Podobu Benátkám bych rozhodně hledala jen v principu příjezdové cesty po uměle vytvořené hrázi jinak je to samozřejmě nesmysl. Z římského obchodního přístavu už nic nezbylo.
Je to miniměsto rybářského stylu s pár kanály obklopenými nezbytnostmi pro lov ryb (lodě, loďky,
na vodě I na pevnině, sítě, nářadí, nábytek, kotvy, všechno možné). Zbytky po římské říši jsou chudé, spíše jen kamenné bloky na zemi. Pláže jsou zde opravdu krásné, písčité, teplé, ale vesměs všude
se platí vstupné.

Když už jsme si našli tu správnou pizzerii jménem "Grado" a s úlevou dosedli na zahrádku s živým papouškem, přisoukal se po obloze obrovský mrak zvaný “ten parchant z Benátek”a připomenul nám, že oblačnost s deštěm se nevyhnutelně blíží. Musíme ještě dál na východ. 

Terst: Mraky jsou nám v patách, silnice podél moře nás směruje blíže k přístavu.
K tomu obřímu přístavu s velkým „P“. K Terstu. Terst býval důležitým přístavem rakouskouherské monarchie.  Ale nejen to..býval i důležitým městem pro Řím.
Opět zde můžeme chodit po vykopávkách. V centru je velice zachovalý amfiteátr. Itálie má římských památek evidentně už dost, protože jej lze studovat bez vstupného. Naši pouť za lepším počasím končíme na terstské přímořské promenádě. Vlny pleskají
o kameny, poslední sluníčko nám svítí na chloubu Terstu – habsburský zámek Miramar, který jak bílá, šachová figurka září na černém poli. Nechal jej vystavět Maxmilián Habsburský, mladší bratr Františka Josefa I. Nevím do jaké míry si zámek dokázal za svého života užít a je vážně divné, že se dokázal
od téhle krásy odlepit a odejet do Mexika. Já bych tu rozhodně zůstala.

Bistro „Mistr Fritolíno“ nás láká na pravé anglické fish and chips, tak ještě poslední sousto z papíru
a už padají první kapky.

Máme dlouhou cestu domů.