Cortina d´Ampezzo : V životě jsem tam hada neviděl.

 V dobách jiskřícího mládí jezdíval blízký, horský vůdce přezdívaný Lišák s kamarády „horolézt“ do kouta světa jménem Cortina d´Ampezzo. A vzhledem k tomu, že ho toto místo hodně oslovovalo a hodně o tom mluvil, věděla jsem, že moje návštěva chlouby Dolomit, kde okolní hory a skály působí téměř jako trněný keř se blíží.

Začátkem května mě vytáhl do obchodu, který jsem dosud obcházela s lehce zdvihnutým nosem a nutil mě,
abych si odporně hnědá, obrovská „bagančata“zavázala na všechny i horní háčky a prošla se v nich po plošině simulující horskou cestu, kterou byla prodejna vybavena. Zdařilo se neb jsem se po chodníčku procházela
v postoji himalájského šerpy a tak horský vůdce Lišák přestal pochybovat o tom zda  se vůbec do hor hodím. Odjeli jsme tedy za dobrodružstvím i s novými bagančaty, protidešťovo-větrovou bundou a horolezeckými kalhotami. Chtěla jsem být stylová i když Lišák tvrdil, že potřebuji jenom ty boty. 

Cortina byla koncem května až překvapivě prázdná.
„Fakt tahle ospalá víska byla dějištěm Olympijských her?“ ptala jsem se ráno po výjezdu z penziónku.
„Není sezóna? Jakože nepotkáme na túře k jezeru Sorapis jediného člověka? A co když tam budou hadi?“ 
Totiž: Není nic odpornějšího na naší planetce než tahle dlouhá slizká svalovina, která alespoň podle mně štípe lidi na potkání. Já vím, někteří lidé hady zbožňují a pěstují a první co by namítli je :“hadi nejsou vůbec slizký“,
ale povídejte to člověku, který má z hadů neuvěřitelnou hrůzu a ob den se budí ze snu, kde je uškrcen
nebo kousnut tím nejjedovatějším druhem.
Zazmatkovala jsem jako nikdy. Horolezecké tepláky jsem si upevnila do bagančat, překontrolovala kontakt
na záchranou službu v mobilu a ještě jednou Lišákovi zopakovala, že pokud tam budou hadi, tak se okamžitě obracím směr auto.  

Vyšli jsme tedy do hor. V první fázi cesty, kdy jsem si měla především všímat romantiky kravských lejn, těžkého vzduchu a pruhu slunečního záření mezi skalami jsem se soustředila na vyprávění své teorie MSOAP„My Swith On Animal Planet“. Podstata teorie tkví v tom, že pokud zapne televizi s kanálem Animal Planet kdokoliv jiný
než já, tak se může kochat pohledem na krásnou chlupatou zvířenu, okaté barevné ptactvo, podvodní havěť
a život planety jako takové. Pokud to udělám já, jsou tam hadi.
Když jsme přešli potok plný bílých, „dolomitových“ kamínků byla to pohádka. Hluboký les, pronikavá vůně hlíny, studená rosa na větvích, chlad, mech, prostě Divočina. Líbilo se mi to. Cupitala jsem ve stopách svého horského vůdce a pozorovala jak se v mechu nalévají blátem. Na hady jsem zapomněla, takže jsem ani nezaregistrovala lesknoucí se klacík, který můj průvodce bez povšimnutí překročil. I já ho přešla a až po dalším kroku v nových botách mě došlo, že ten lesknoucí se předmět zlatavé barvy mohl být had. Zařvala jsem totálně zoufalým, hluboký hlasem (trochu jako počítačově upravený bučení krávy) a ztuhla do pozice zmražené filety. Po ohledání místa, který jsem měla za zády mě Lišák informoval, že je to nesmírně zajímavé, ale je to opravdu slepýš.
“Vůbec se nehýbá, ale je živý“. Ach jo....no co jsem říkala....budou tam.
Začala jsem pochybovat zda má smysl vůbec někam chodit. Začala jsem pochybovat zda má vůbec smysl chodit někam s horským vůdcem. Sv. Jiří bylo bezmála před měsícem, takže je to jasné. Nevraceli jsme se k autu,
jak jsem původně v případě hadího dobrodružství plánovala, protože „slepejš“ had údajně není. Prý ne.
Pod břichem má zakrnělé nožičky nebo tak něco. Hm. Tak jsem to teda uznala jako dobrý důvod proč pokračovat v cestě i když se mi kolena třásla a následující hodinu jsem nic neříkala, vlastně nic nevnímala. A to víte,
že italsky had se řekne serpentina (vrrr)?  

Ovšem plánovaný cíl byl nad očekávání báječný. Nikde nikdo, jezero pod ledem (přeci jen nebyla sezóna), heliport, skalnaté bloky a „hele lavina“. Opravdu padala, tedy daleko od nás, ale ten hukot byl hodně zábavný. Hřmot horší bouřky se rozléhal po skalnatém kotli s dlouhotrvající odezvou. Krása.Cestou zpět jsem hukot stále verbálně probírala a snažila jsem se to k něčemu přirovnat. Marně. Tuhle nádheru nejde vůbec popsat. Bylo
to ohromný.  Sestupovali jsme drobnou cestou - myslím, že se tomu dá říkat drobná ferata - chodníček třicet centimetrů a pod námi hluboký sráz. Držela jsem se drátu, který byl přibitý ke skále a koukala jen na ruce. Dolů na nohy to nešlo.Najednou jsem pod sebou zaslechla oduševnělý zvuk “Ssssss“.
„Co?“ reagovala jsem poněkud hloupě.
„Nekoukej se tam“ odpověděl Lišák, který pochopil o co jde a poškrábal se pod čepicí. Znejistila jsem. Třiceti centimetrovou zajištěnou cestu jsem evidentně sdílela s dalším turistou. Byl černý, čučel mi na hnědé pohorky (asi na tkaničky...) a vůbec mu nepřišlo divný, že ten obr nad ním se pomalu uvolňuje v místech, kde se obvykle na smrt vyděšení savci uvolňují..
Musím předem upozornit, že si následující okamžiky pamatuji jen z  vyprávění : po tvářích se mi valily slzy, křičela jsem zadrhávaně: „í ííí í ííí í ííí“ a podle toho had zadrhávaně syčel „s sss s sss s sss“ a trhal sebou v tomhle podivném, vyděšeném, barevném rytmu až zmizel za skalní stěnou. Než jsme došli k autu, viděli jsme v lese ještě dva slepýše (patrně páreček...přestala jsem věřit, že se jedná jen o padělek hada) a cestou do penzionu jsme omylem přejeli jednoho šedého haďáka co se natáhl přes silnici.
Ten třesot a Lišákova slova „to je zajímavé“ slyším s jistou úzkostí ještě dnes. Pozor v Cortině na sezónu sv. Jiří. 

P.S. O chození s Vysokohorským vůdcem Lišákem už nepochybuji a nedávno se snížil k výstupu na nejvyšší bod Prokopského údolí a zrovna, když mě ubezpečil, že v Dolomitech fakt nikdy hada neviděl jen se mnou, zaječela jsem neb mi u boty zašustilo listí a z něj se „vyserpentýnovala“ malá zmije obecná.
Ach jo... i v Prokopáku jste vy prevíti.