Berlín: Good bye, historie

Do Berlína jsem odjížděla s naprostou neznalostí místa. Jediné co mě při slově Berlín napadalo, bylo: „Hitlouš“ a „Good bye, Lenin“. A tak jsem se zastyděla a jala se studovat reálie v průvodci. Informace o berlínské zdi se potvrdili, výše zmíněný film jsem si vybavila úplně dobře a tak jsem se těšila, jaké to tam ve skutečnosti bude.

Příjezd do východního centra byl bez problémů. I přes dopravní špičku nebyla žádná kolona a vcelku kvalitně se dalo zaparkovat přímo u televizního vysílače, který je pro východní centrum tak typické.

Výlet jsme zahájili v blízkosti Alexanderplatz a pokračovali až do ulice Unter den Linden (Pod lipami). Nejprve jsme překročili řeku Sprévu na muzejní ostrov, kde Berlín v 13. století vznikl a pak už se šlo s mírným davem. Pod lipami, kde pochodovala nejedna armáda a kde se po velkém bombardování v roce 1945 zachovalo jen pár významných paláců jako Státní opera, Humboltova univerzita nebo Státní knihovna (tedy pokud pod tím nánosem břečťanu nějaká budova byla)jsou čtyři řady líp vysázených v roce 1946. Jsme na straně bývalého východního Berlína, kde se vláda NDR snažila vylámané zuby po bombardování nahradit ne příliš zdařilou „protézou“, ale tyto výtvory se naštěstí po revoluci strhly a dnes je ulice a vůbec východní centrum v obklopení jeřábů a stavební techniky a snaží se vyplňovat řady zbouraných domů snad něčím lepším.

Bohužel situace z roku 1961, kdy byla vystavena známá berlínská zeď, zcela přehlušila dějiny a hrůzy spjaté s tímto městem během druhé světové války a taky závažnou okupaci napoleonským vojskem v roce 1806, kdy se Napoleonovi tak zalíbilo čtyřspřeží na Braniborské bráně, až si ji odvezl domů. V půlce srpna 1961 byla v rekordním čase vybudována kolem dokola západního sektoru Berlína mohutná zeď a hranice, přes kterou se nemohlo. Západní Berlíňané přes ni pohodlně nakukovali z mnoha rozhleden, které k tomu vybudovali, zatímco východní obyvatelé nemohli o zeď ani okem zavadit. Doma jsem se dozvěděla,
že si mám vážit možného přesunu skrz Braniborskou bránu z východu na západ, protože mamině se o tom mohlo v době jejího pobytu v NDR jen zdát. Prý se na televizním vysílači, kde je dodnes restaurace, stála fronta, i když místa k sezení ještě byla, ale byla na nesprávné straně. Všichni chtěli sedět na západě a koukat do dálky na svobodný kousek země. To vše je pro mne už nepochopitelné. Už je to moc dávno, asi.

Takže jsme Braniborskou bránu  prošli na západ a obhlídli i nový památník holocaustu (vystaven v roce 2005), který se možná někomu může zdát jako neetická moderna, ale mě se moc líbil. Konečně pomník, který není smutný. Je zajímavý, něco symbolizuje, člověk jím může procházet, může na něm sedět, může si jej užít. I když nám jsou v patách žebrající děti z Bosny.

„Takže jsem v západním Berlíně?“ nechápavě koukám do průvodce. Žádná rovná čára. Čert aby se v tom teda vyznal, nicméně když to nejméně čekám, překračuju dlážděnou čáru na chodníku, která vede nesmyslně skrz náměstí a skrz blok nových domů a je prostě natolik podivná, že upoutá mou pozornost. Po pár metrech čenichání a stopování narážím na cedulku s nápisem „Berlínská zeď 1961-1989“. Hurá. Brzy však mizí kdesi v domě, kde je mi trapně zkoumat.

Pokračuji podle mapy k další Berlínské atrakci. Checkpoint Charlie byl hraniční přechod a kdykoli
se studená válka vyostřila, stáli tu u něj tanky z obou stran. Po roce 1989 byly všechny přechody zcela srovnány se zemí, ale jelikož by se Berlín připravil o opravdového navíječe sítě na turisty, vystavili jej přesně podle fotografií z šedesátých let znovu. Turisté ve velkém nakupují hrníčky s nápisem
„You are leving the american sector“ a „kleine trabi“ na památku, fotí se se stojícím ruským vojákem, dávají si do pasu razítko o překročení a ukládají si do peněženek kousky zakoupené zdi pro štěstí.

Na Zimmerstrasse narážíme opět na dlážděnou čáru, která vede k samotné zachovalé zdi. Sice, je už dost omlácená, ale je tam. Nemůžu se natlačit do davu Italů, abych si ji vyfotila. Spoléhám tedy, že ji ještě někde potkáme(nejlepší je to v jižní části PotsdamerPlatz).

Tady narážím na zajímavou situaci. Anglicky mluvící dítka přeskakují čáru ze strany na stranu a křičí
„na východ“ a „na západ“ a mne ihned napadá, že musí znát Cimrmanovo „a na sever a na jih“ a připadá
mi to najednou všechno hrozně smutné. Z té hrůzné doby je dnes atrakce číslo jedna. Hm, mám se stydět,
že jsem jedním z těch mnoha turistů, které přilákal Berlín na paměti komunismu? Cožpak jsem v tom také nevyrůstala? Asi už je to dávno.

Každopádně tohle město fakt zkusilo. A když tak koukám na plakát s nápisem „Love Parade 2008 se blíží“, tuším, že si ještě zkusí.

P.S. přikládám "Tenkrát na Západě":

http://www.youtube.com/watch?v=_HDLGkFGtbE&feature=related