vlaky

vlaky jsou jako křídla

nesou nás od člověka k člověku

muž naproti mně čte knížku

a směje se potichu

malý chlapec

drobné dlaně přitisknuté na sklo okna volá:

ahoj šípku! ahoj člověku!...ach, to je krásný výhled!

černovlasá dívka urputně ťuká do mobilu zprávu

a mračí se

dredatý mladík si prohlíží fotografie v časopisu

občas se dotkne prstem tváře

snad přemýšlí o kompozii

a já?

já se jen dívám a píšu tuhle "báseň"

vlaky jsou křídla

nesou nás od člověka k člověku

a ten člověk netrpělivě přechází po perónu

a až sestoupíme ze třech schůdků vagónu

vplujeme do jeho náruče

zapadneme do ní jako poslední kamínek mozaiky

zaboříme tvář do svetru 

do límce kabátu

terprve pak

začne naše cesta