Kdysi byl táta středem mého vesmíru. Když jsem byla malá. Tehdy jsem to nechápala, ale dnes už vím, že všechno dobré, co je ve mně, mám od něj.
Hrával si se mnou, nosil mě na ramenou a já viděla svět z obrovské výšky. Brával mě za ruce a točil se mnou až se i celý svět roztočil kolem mě. Vyhazoval mě do výšky a já jsem se zajíkala strachem a radostí. Učil mě poznávat knihy a hudbu a krásu.
Maloval obrazy. Až mnohem později jsem pochopila, že v duši měl i tmavá zákoutí. A tehdy byly jeho obrazy děsivé a znepokojivé. A když se ta tmavá zákoutí zavřela, z obrazů byly cítit radost a klid.
Hodně se mnou mluvil a já jsem tomu často nerozuměla, ale když jsem dospěla, pochopila jsem.
Často vzpomínám na cesty vlakem k babičce. Díky tátovi jsme stáli na nástupišti už hodinu před odjezdem. Máma se zlobila, protože ji to vždycky stálo dvě limonády a sáček bonbónů. Bráška pravidelně balancoval na okraji peronu, metr nad kolejemi a já se jako kolovrátek ptala: „Už pojedem?“ A táta? Jen tiše stál a mírně se usmíval. Těšil se na cestu. Pak přijel pantograf, my děti jsme seděli u okna. A táta říkal: „Kdo uvidí první bílého koně, musí zavolat: bílý kůň, bílý kůň, to je moje štěstí!“ A tak jsme měli s bráškou nosy nalepený na skle a vyhlíželi koně. Nebylo jich moc, ale když se objevil, křičeli jsme jeden přes druhého: bílý kůň, bílý kůň, to je moje štěstí!!!
Táta jezdil vlakem až do svých osmdesáti let. Když umřel, prodala jsem auto a jezdím zase vlakem. A on jezdí se mnou. Sedává naproti mně a čekáme, až přiběhne bílý kůň…aby nám přinesl štěstí.
