Proč by nikdo na světě neměl být sám. Pohádka?

                           Proč by nikdo na světě neměl být sám. Pohádka?

V jedné zemi, v jednom velkém městě žil starý muž.

Žil už velice dlouho sám.  Jeho jediný syn odešel z domu dávno. Cestoval po celém světě, toužil po dobrodružství.

Ze začátku otci posílal barevné pohlednice ze svých cest, ale časem jich začalo ubývat a postupně přestaly přicházet docela. Starý muž, otec byl velice smutný. Stýskalo se mu. A tak často brával pohlednice do rukou a myslel na syna, který snad zapomněl na otce.

Muž viděl ze svého okna na malý park. Pozoroval lidi. Viděl muže, staré jako on jak sedávají na lavičkách a krmí ptáky, viděl úředníky, kteří na lavičce jedí rychlý oběd a zase spěchají zpět do kanceláře. Viděl děti, které vždy proběhly parkem s veselým křikem.

Jednoho dne se muž rozhodl. V obchodě nakoupil malířský stojan, plátno, barvy a štětce. Doma stojan postavil k oknu, upevnil na něj plátno, namíchal barvy a začal malovat. A tak se za chvíli na plátně objevila lavička mezi stromy. Muži ale připadala prázdná a tak na lavičku přimaloval sebe. To bylo dobré, ale stále nebyl spokojený. Najednou dostal nápad a vedle sebe přimaloval malého chlapce. Ano, byl to jeho ztracený syn.

Teď byl muž velice spokojený. Sedl si do křesla a díval se na obraz. Vzpomínal na syna, který byl kdysi malým chlapcem a on sám býval mladým mužem.

Každý den se muž těšil z obrazu a ze vzpomínek. Jednou večer, když se zase díval na obraz, přemohl ho smutek a rozplakal se. Najednou uslyšel hlas: -Neplač. Zvedl překvapeně oči. Chlapec se na něj díval z obrazu a řekl znovu: -Neplač.

-Jak to, že mluvíš? Nejsi živý.

- Možná jsem.  Nemohu se dívat na to, jak pláčeš a jsi smutný.

-Pláču za svým synem. Celá léta jsem ho neviděl.

-Já vím. Znám všechny tvé vzpomínky. Zaveď mě na místa, kam jste spolu chodili.

Muž pokýval hlavou. Pak…nabídl chlapci z obrazu ruku. Chlapec do ní vložil svou a vystoupil do skutečného světa.

Od té chvíle byli pořád spolu. Muž vodil chlapce do lesů, učil ho poznávat stromy a lesní zvířata. U řeky ho naučil chytat ryby a zase je pouštět zpátky do vody. Vystoupali spolu na vysokou horu. Posadili se na kámen a přemýšleli. O tom, jak je svět velký. O tom, že člověk je jen zrnko písku v té velikosti. A o tom, že dvě zrnka jsou víc než jedno. A že někdy trvá celá léta, než se setkají.

V té samé chvíli, na druhém konci světa zdolal mladý muž vysokou horu. Sedl si na vrcholu na kámen. V duchu mluvil sám k sobě: Viděl jsem celý svět. Viděl jsem místa, kam lidská noha nevkročila. Zažil jsem spoustu nebezpečí. Překonal jsem zranění a nemoci. Několikrát jsem v poslední chvíli unikl smrti. Viděl jsem bohatství i bídu. Viděl jsem radost i smutek. Viděl jsem všechno. Ale…k čemu to bylo? K čemu to bylo, když jsem byl stále sám? Díval se do dálky a vzpomněl na svého otce. Najednou zatoužil všechno otci vyprávět. Už je pozdě, napadlo ho. Pod víčky mu vzplál oheň.

Jednou chlapec z obrazu řekl starému muži: Dnes se vrátím na svou lavičku. Muž se na nic neptal, věděl, že ta chvíle přijde. Objali se. A chlapec vkročil do obrazu.

Druhý den starý muž vyšel z domu do parku a posadil se na lavičku. Zavřel oči a nechal se prohřívat sluncem. Ucítil, jak kdosi usedl vedle něj. Věděl kdo je to. Znal jeho dech, znal jeho vůni. Ani po letech se nezměnila. Usmál se tiše.

Dvě zrnka písku se našla.