Strávila jsem tři krásné roky v Luhačovicích. Na knihárně, kde se z nás snažili, a celkem úspěšně, vyrobit dobré knihkupce.
Měsíc ve škole, měsíc praxe v knihkupectví. V patnácti jsem vypadla z domu, internát, devět holek na pokoji a často ráno slaně vlhký polštář. Nebyl nikdo, kdo by za mě řešil potíže. Obrnit se. Zamaskovat. Prošoupaný džíny, dlouhý fáčový košile, na krku dvacet kožených přívěsků, ve vlasech korálky, lennonky po dědovi, učebnice svázaný provázkem.
První pivo v hospodě dvacet metrů od školy, kde číšnice přinesla pivo i s budíkem, kterej zazvonil přesně za deset minut, a my museli odejít. Hospoda, kde mi dva chlápci napsali „vyznání“ na pivní tácky. Mám je pořád schovaný. První cigareta. První pusa. První stop. První bigbít. Tam jsem napsala první báseň.
Skvělí profesoři. Ti nepohodlní režimu. Odejiti na blbej učňák. Ale z toho, co nás naučili, žiju dodnes. Profesorka literatury, která pila v kabinetu víno, a my ji milovali. Tělocvikář nás místo cvičení nutil trhat švestky na slivovici a známkoval podle toho, kdo natrhal víc. Profesor ekonomie, cholerik, házel po nás penály, pravítka a křídy. A pak všechny pozval k sobě domů a uvařil nám skvělou večeři. Třídní, co nám odpouštěl všechny průsery. Manželka školníka nás nechávala kouřit v kotelně a nikdy to nepráskla.
Dlouhý debaty o smyslu života nad jabčákem, hlava z něj bolela hodně dlouho. Věčně hladoví, hlavně, že bylo na cigára a víno. Život byl jeden dlouhej flám, ale stál za to. Všechno vědět. Všechno zkusit. Strach neexistoval. Jen jízda na plný pecky…a touha, aby to nikdy neskončilo.
