mladík, který toužil létat

sny o létání jsou ty nejkrásnější, protože jsou o volnosti a taky o tom, že vždycky je nejlepší dívat se na lidi, na věci a události s nadhledem ( a nechápu, proč systém vždycky nesmyslně rozdělí text do divných odstavců )

V čase, který se míjí s naším, žil v ničím nezajímavém domě, v pokoji pod střechou, mladík.  V tom pokoji byla strohá postel, úzká skříň na jeden černý oblek, na jednu bílou košili a na jeden pár bot. Lichá židle a dřevěný stůl rozrytý minulostí. Jediné střešní okno umožňovalo výhled do nebe.

Mladík jím často hleděl do noci, než usnul na tvrdém lůžku.

Pokaždé, když se s úsvitem na mladíka snesl den, vstal, oblékl si jediný oblek a vyšel z domu. V bistru naproti si vypil kávu a snědl sladký rohlík. Pak se vydal do  kanceláře, kde celý den přepisoval čísla do slov a další den zase slova přepisoval do čísel.

Každé odpoledne po práci navštěvoval mladý muž Hodinu snění. Neuměl snít. A velice toužil prosnít úžasná dobrodružství, toužil spatřit podivuhodný svět. Ale ze všeho nejvíce si přál ve snu létat.

Toho dne, kdy v bistru došly sladké rohlíky, řekl učitel snění mladíkovi: „Už víš vše, co je důležité.“

Mladý muž kráčel domů zmatený. Vystoupal schody až pod střechu a oblečený ulehl do postele. Spal tvrdým spánkem.

Probudilo ho jasné světlo. Okno bylo otevřené dokořán a mladý muž ucítil závan vzduchu, který ho objal a vyzvedl nad postel, nad stůl, nad skříň. Zkusil zamávat rukama, ze kterých se stala křídla. Proletěl oknem. Výš. Nad město.

Naposledy zakroužil nad oknem, z něhož ho pozoroval udivený pokoj.

Letěl. Snil.