Znáte ten pocit, když jdete za svým cílem a říkáte si, že za tamtou zatáčkou už jistě bude?
Ale až jí projdete, nic tam není a cíl je pořád stejně daleko. A navíc se cesta pořád zužuje, jsou na ní překážky a vy je musíte všechny zdolat a ani pak nemáte cíl jistý. Přestože se zdál tak blízko.
Všechny podstatné věci jsou zdánlivě nedosažitelné. Protože k nim jdeme často přímo, chceme si ulehčit cestu, ale stejně nás to vrátí na začátek a musíme zvolit tu delší, ta přináší poznání. Pak to, čeho nakonec dosáhneme, je trvalé.
Za vším stojí netrpělivost. Za vším zklamáním. Místo abychom postupovali krůček za krůčkem, ženeme se dopředu, bojíme se ztraceného času.
Děláme to i ve vztazích. Příliš rychle se zamilováváme, stěhujeme se honem k tomu druhému a přitom ho vůbec neznáme. A jsme zklamaní, když on nebo ona nesplňují naše představy. Divíme se, že tenhle člověk, který se zdál tak fajn a bezstarostný má problémy. Ptáme se ho – proč? A on nám nemůže odpovědět, protože nás vlastně nezná, netuší, zda mu porozumíme. A tak rychle, jak jsme se sblížili, se začneme vzdalovat. Trápíme se. A nakonec je mezi námi propast. Možná se z toho poučíme, ale nejspíš uděláme stejnou chybu ještě mockrát. Než nám to dojde.
Než nám dojde, že mnohem lepší je poznávat člověka pomalu, po kapkách. Dozvíme se úžasné věci. Bude to jako bychom kreslili portrét. S každou čarou, každým rysem tváře se nám bude odkrývat tajemství. Úchvatné tajemství. Nikdy ten portrét nedokončíme, protože láska není nikdy hotová. Pořád můžeme objevovat nové linie, křivky, stíny. Už nám nebude vadit, že nevidíme za zatáčku. Budeme prostě teď. Pochopíme, že tohle je ta nejúžasnější cesta. Cesta, která nikdy neomrzí.
