Možná každý z nás občas potřebuje iluzi. Aby mohl zase věřit, postavit se na nohy a pokračovat v cestě. Přestože ta iluze je tak krátká a pomíjivá jako letní přeháňka.
Opil se. Už zase. Ale teď to bylo jiné, cítil vinu, těžkou vinu. Ublížil jí, věděl to. Věděl to už ve chvíli, kdy vyslovil ta slova. V očích měla bolest a ve tváři zarputilost. A najednou byla pryč, klapnutí dveří a ticho. Nedokázal se pohnout, měl za ní běžet, ale neudělal nic. Nakonec ho nenapadlo nic jiného, než si otevřít láhev a pít a pít. Myšlenka na ni se pořád vracela a to ho vypudilo ven. Potácel se ulicemi, nevšímal si pohrdavých pohledů, všechno mu bylo jedno.
Byl studený listopad. Z nebe padal hustý déšť. Dovrávoral až na kraj města, na úzkou cestu lemovanou vzrostlými keři. Pocítil únavu, chtělo se mu spát a byl promočený na kost. Pohlédl na kryté místo pod keřem. Tady je to dobré, pomyslel si a ulehl na zem a okamžitě usnul těžkým spánkem.
Ta dívka si krátila cestu domů úzkou pěšinou, lemovanou keři. Vytrvale pršelo. Těšila se na svůj teplý pokoj a v tom ho uviděla. Je opilý, napadlo ji a prošla kolem něj. Po pár krocích se zastavila. Neměl by tam tak ležet, nemusel by to přežít, řekla si a vrátila se.
I ve spánku se třásl zimou.„Vstaň.“ Žádná odezva. Hlasitěji: „Vstaň!“ Pootevřel oči a zavrtěl hlavou. „Sakra vstávej nebo tady chceš zařvat?!“ Podíval se na ni: „Kláro…“ Povzdechla si: „Nejsem Klára.“ Posadil se: „Nezlob se už na mě.“ Začala být netrpělivá: "Ztrácím tu s tebou čas.“ Posadil se: „Prosím.“ Dřepla si k němu a nabídla mu cigaretu. Neudržel ji v roztřesených a zkřehlých prstech. Zapálila dvě cigarety a jednu mu vložila do úst. Tiše kouřili v dešti…a on plakal.
„Odpustíš mi, Kláro?“ Podívala se mu do očí, do těch hlubokých propastí. „Odpouštím ti.“ Dopřála mu tu iluzi. Slabě se pousmál. Cítil úlevu. Pomohla mu na nohy. „Zvládneš to domů?“ Pokýval hlavou a odcházel. Dlouho se za ním dívala a pak se vydala svým směrem.Tváří jí přelétl prchavý úsměv.
