Vstup České republiky do tzv. schengenského prostoru vyvolal u vládních politiků pocit extáze. Řezání závor, popíjení sektu, velkolepá gesta a slova o dalším významném okamžiku v historii naší země. Pozadu nezůstaly ani sdělovací prostředky, které opakovaně zdůrazňovaly, že hranice jsou pryč a již neexistují.
Omyl. Hranice naší země přestaly být pouze kontrolovány, celníci opustili své budovy, lidé tak budou cestovat bez nutnosti předložení patřičného dokladu. Je to dobře? Podle mého názoru nikoliv. Vyměňujeme pohodlnost a chvilku prodlení za ztrátu střežení vlastního prostoru, vzdáváme se možnosti kontroly nad tím, kdo chce vstoupit na naše území. Jestli albánský dealer drog či africký „intelektuál“. Je to jen další voda na mlýn strůjcům Nového světového řádu, jejichž cílem rozhodně není existence suverénních států. Na první pohled se zdá, že je tento vývoj nezadržitelný. Vždyť co si v zájmu své vlastní pohodlnosti necháme ještě vnutit? Implantování čipů pod kůži, abychom pouhým přiložením ruky zaplatili například nákup? Aniž bychom si to uvědomovali, sami a dobrovolně strkáme hlavu do oprátky a ještě smyčku utahujeme se širokým úsměvem na tváři. Pořád ale existuje cesta zpět. Jen je nutné procitnout z konzumní horečky a začít střízlivým způsobem uvažovat, a to hlavně při rozhodování koho volit. Kolaboranty z parlamentní bandy rozhodně ne. Schengenský prostor tedy neznamená zrušení hranic, jak se nám snaží politici a média podsouvat. Je to ale další krok k definitivní ztrátě samostatnosti a přerod v evropský region. Hranice nám zatím zůstaly. Zatím.
