Vyvraždění Slavníkovců na hradě Libici 28. září 995.

     Vyvraždění Slavníkovců na hradě Libici 28. září 995.

    Když si jistá žena, vzdálená příbuzná budoucího světce (svatého Vojtěcha) začala mimomanželský románek, nemohla netušit, jaké to bude mít následky, nejen pro ni, jejího milence ale pro celý rod Slavníkovců, z kterého pocházela.

    Nevěra, navíc veřejná  nebyla ve středověku záležitostí, která by se vyřešila mávnutím ruky, nebo pár po čuni, takže přátelé manžela paroháče nejdříve zavraždili jejího milence. Cizoložnice pochopila, že nemá šanci než na církevní půdě, v chrámu, který v oněch dobách poskytoval právo azylu, nebo přinejmenším měl poskytovat. Nebylo to tak, že každý dacan se před spravedlností uvelebil v nějakém kostele pod oltářem a mnul si ruce, že je vše odpuštěno.

     Křesťanský koncil ve městě Tribur v roce 895 ustanovil, že za porušení práva azylu následoval trest exkomunikace, včetně finančního postihu splatného biskupovi. Cizoložnice, která žádala ochranu u biskupa, navíc ještě příbuzného, mohla být vydána manželovi jen tehdy, pokud složil slib, že její život zůstane zachován.

     Mstitelé zřejmě nebyli seznámení se závěry tohoto koncilu, takže vtrhli do chrámu, azyl neazyl a nebožačku vyvlekli ven, kde ji zavraždili.  Za porušení azylového práva a znesvěcení církevní půdy byli vrahové biskupem Vojtěchem exkomunikovaní. Což mělo za následek jediné - neobliba biskupa se přetavila v nenávist, která přešla na celý rod Slavníkovců.

     Tato událost nebyla samozřejmě jediným důvodem, který vedl k vyvraždění rodu Slavníkovců, spíše tou poslední kapkou a pohár přetekl.

     Biskup Vojtěch, měl mezi Čechy mnohem více nepřátel, než přátel. Proto se raději stáhnul do benediktínského kláštera v Římě, což mu a jeho bratrovi Radimovi zachránilo život. Jak se později ukázalo, ne na dlouho. Za jeho římského pobytu se stal papežem Řehoř V., příbuzný nového císaře Otto III, korunovaného roku 996 v Římě, který měl pro biskupa Vojtěcha slabost. Obdivoval nejen jeho zbožnost ale především vzdělanost a proto ho poslal zpátky do Čech v bláhové naději, že zbožnost a vzdělanost jsou pro Čechy hodnoty hodné následování. Biskup, který znal své pappenheimské, sice uposlechnul císařově žádosti, ale zároveň si vymínil povolení, že když ani teď neuspěje v nápravě mravů a zlepšení náboženského života Čechů, tak aby mohl jít šířit evangelium mezi pohany. K čemuž také došlo, protože po masakru na hradě Libici skutečně odešel k pohanům na území dnešního severního Gdaňska a poté k Prusům. Neznaje pohanských obyčejů, nechtěně vstoupil na posvátné území Romovského pole kde byl zabit.  Stalo se devatenáct měsíců poté,  co byli povražděni jeho bratři a ostatní členové rodu Slavníkovců, na hradě Libici 28. září 995.

     Sto let po oné události ji kronikář Kosmas popsal takto:

     „Toho času kníže nemohl vládnouti sám sebou, ale vládli předáci. Tito obrátivše se v nenávistníky Boha, ničemných otců nejhorší synové vykonali velmi zlý a ničemný skutek. Neboť jednoho svátečního dne vnikli do hradu Libice, v němž bratří svatého Vojtěcha a hradští bojovníci všichni jako nevinné ovečky stáli při slavné mši svaté, slavíce svátek. Oni však jako draví vlci ztekli hradní zdi, muži a ženy do jednoho pobili, a stavše čtyři bratry svatého Vojtěcha se vším potomstvem před samým oltářem, hrad zapálili, ulice krví zkropili, a obtíženi krvavým lupem a krutou kořistí, vesele se vrátili dom.“

     „Tito nejhorší synové ničemných otců“ nevnikli do hradu jen tak, jak to vypadá v podání kronikáře. Obléhání hradu trvalo dva dny i přesto, že vojenský oddíl opustil hrad v čele se Soběslavem, nejstarším Slavníkovým synem, aby se účastnil vojenského tažení proti pohanským Bodrcům. Na hradě tedy zůstala jen malá posádka, která neměla šanci. A čtyři mladší slavníkovští bratři – Spytimír, Pobraslav, Pořej a Čáslav. A ještě ženy a děti.

     Kosmas uvádí, že oni bratři i se svými rodinami se uchýlili do chrámového azylu, ale po slibech že se jim nic nestane, svatyni opustili. Byli povražděni před kostelem, který byl zapálen stejně jako celá akropole.

     Otec národa František Palacký, popsal onen masakr takto: "Když tehdáž již vše jejich udatenství neprospěšnými býti se ukazovalo, Slavníkovci všichni, muži, ženy a děti, podle rady tam přítomného opata břevnovského Anastasia utekli se do kostela k oltáři. Avšak ani to jim neposloužilo k ochraně. Vzteklí nepřátelé vyloudivše je z kostela slibnými řečmi, potom povraždili všechny zrádně a ukrutně."

     Bodrci nebo Obodrité byli polabští Slované, kteří obývali severozápadní část Pobaltí. V té době vyznávali pohanství a vojenské tažení jim mělo přinést radostnou zvěst Evangelia. Německé kroniky píší, kterak " král zpustošil Bodrcko. Hradiska i hrady rozkotal. Na pomoc mu přišel polský Měšek s velikým vojskem, i Čechové se synem druhého Boleslava přišli."

     Další z podivných hříček matky historie. Vojsko Slavníkovců se přidá k ozbrojenému vpádu na území baltských Slovanů, aby mečem a ohněm vnutili pohanům křesťanství, zatímco jiní křesťané stejnou metodou meče a ohně vyvraždí jejich soukmenovce a vypálí jejich sídlo. A stalo se tak na svátek svatého Václava, budoucího patrona Země České.

     "Hle, znenadání přišli nepřátelé. Rozptýlili lid a obklopili hrad. V pátek, o vigilii svatého Václava mučedníka, začali boj. Ano, i v sobotu pokračovali v boji; nedovedou světit svátek, milujíce zločiny jako hostinu. A nebylo nic platno, že obležení si žádali světit svátek; obléhající volali proti nim pyšná slova: Je-li váš svatý Václav, tedy náš je Boleslav!"

     Prosby o příměří, tak zvaného „božího míru“ ve dnech svátečních a o nedělích byly odmítnuté, takže to vypadá, že Slavníkovci na Libici měli v úctě budoucího patrona Země české více než ti, z jejichž rodu pocházel.

     Mnozí historikové považují tento masakr za událost, díky níž vznikl Český stát. Jiní zase tvrdí, že ten už existoval a jeho založení se vztahuje k 28. září 935, kdy byl ve Staré Boleslavi zavražděn Václav, syn knížete Vratislava a vnuk prvního doloženého knížete Bořivoje I. Václav, později řečený svatý, kníže a patron Země české.

     Ať tak nebo tak, státy vznikají i zanikají v krvi a ohni ať už jsou při jejich vzniku či zániku osoby později svatořečené nebo proklínané.