Tři ženy Rudolfa Těsnohlídka a jedna holčička

Jindra si sebou vzala dámský revolver, který nosila na řetízku. 24. července 1905 v hotelu města Vestnes, vyšla z revolveru rána, která ukončila její život. Nikdy nebylo vyjasněno, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo o sebevraždu.

Tři ženy Rudolfa Těsnohlídka a jedna holčička

Jednou před Vánocemi první rok po skončení Velké války se vydal autor Lišky Bystroušky s kamarády Františkem Koudelkou a Josefem Tesařem pro vánoční stromek do bílovických lesů. Pod velkým smrkem ale našli promrzlé batole.

„Měla rozhalenou košilku a na hlavě čepeček. Její dlaně bezmocně tiskly hrst zasněženého jehličí. U úst měla krupičky zmrzlých slin. Plakala stále tišeji, přerývaně. Byla promodralá zimou,“ jak popsal v Těsnohlídkově životopise František Kožík.

Dítě jako zázrakem přežilo a četníci brzy vypátrali i matku. Byla jí pětadvacetiletá služka Marie Kosourová z Netína, otcem byl ruský zajatec z první světové války. Matka bez práce a bez peněz se uchýlila k zoufalému kroku a dítě odložila do sněhu. Dostala za to pět měsíců tvrdého žaláře.

Sedmnáctiměsíční holčičku pojmenovali Liduška a brzy ji adoptovali bezdětní Polákovi z Brna. Liduška se později provdala do Prahy a zemřela v 78 letech roku 1997.

Tento zážitek přivedl spisovatele na nápad zřídit právě v době vánoční nějakou formu podpory pro opuštěn děti. Kasička na příspěvky měla totiž stát u vánočního stromu na náměstí podobně jako to viděl v Kodani. Roku 1924 byl v bílovických lesích pokácen první vánoční strom v Československu, který nakonec stál na náměstí Svobody v Brně.

Trvalo další čtyři roky, než se vybralo dostatek peněz na založení Dětského domova Dagmar v Brně-Žabovřeskách, který se otevřel 8. prosince 1929. Toho se ale Rudolf Těsnohlídek nedožil. Rok před tím se v redakci Lidových novin zastřelil.

„Chodí pešek okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho pešek bouchne.“ Smrt obchází okolo jako pešek v dětské říkance.

V případě Rudolfa Těsnohlídka, redaktora Lidových novin a spisovatele, se autor musel dívat velmi upřeně a dlouho, protože pešek bouchal a bouchal.

Od dětství vídal umírat toulavé psi, které usmrcoval nebo už mrtvé sbíral a svážel jeho otec Josef. Být synem pohodného neboli rasa dítěti na sebevědomí nepřidá. Nelze se divit, že ve škole to byl zamlklý, uzavřený chlapec, ve kterém posměšky spolužáků zanechávaly hluboké rány.

Přesto se díky své píli dostal na gymnázium do Hradce Králové. Během studií mu zemřela matka, která ho všemožně podporovala. Později byl přítomen utonutí svého kamaráda Webera a toho obrazu se nezbavil do konce života. Na Filozofické fakultě v Praze se seznámil s S. K. Neumannem, už známým anarchistou a také se svou budoucí ženou Jindrou Kopeckou.

Pocházela ze zámožné sedlácké rodiny. Matka zemřela ve věku 27 let na tuberkulózu, když byly Jindře čtyři roky.

V jednadvaceti letech nastoupila na gymnázium Minerva v Praze, což byl věk, ve kterém se dokončovala vysokoškolská studia a nezačínala středoškolská. V Praze se setkala se svým budoucím manželem, spisovatelem Rudolfem Těsnohlídkem. Ten jí doporučil navštěvovat přednášky na Filosofické fakultě Karlovy university. Setkali se u manželů Kroupových, kde Jindra bydlela v podnájmu, a kde bydlely i dvě sestry Těsnohlídkova tragicky zesnulého přítele Webera, které chodil navštěvovat. Spojoval je zájem o literaturu, především severskou.

Vzali se v roce 1905 a odjeli na svatební cestu do Norska. Jindra si sebou vzala dámský revolver, který nosila na řetízku, a který se jí stal osudným. Dne 24. července 1905, když byli ubytovaní v hotelu ve městě Vestnes, vyšla z revolveru rána, která ukončila její život. Nikdy nebylo vyjasněno, zda šlo o nešťastnou náhodu nebo o sebevraždu.

Navíc pitva ukázala, že Jindra byla vážně nemocná. Trpěla tuberkulózou v posledním stádiu. Těsnohlídek vždy obhajoval verzi nešťastné náhody, která byla i společensky přijatelnější než sebevražda. A cizí zavinění policejní vyšetřování neshledalo.

Otřesený vdovec se usadil na Moravě, kde přijal v roce 1908 nabídku stát se soudničkářem brněnských Lidových novin. Zůstal jím až do své smrti v roce 1928.

V Bílovicích prožil krátký románek s Boženou Hodačovou, už provdanou Neumannovou, a v roce 1909 se znovu oženil. Vzal si Annu Kutilovou a následujícího roku se Těsnohlídkovi narodil jediný syn Milan. Pro něj napsal Čimčirínek a chlapci. Povídková knížka o malém chlapci, kterému říkali Strukavinka, a jeho kamarádech. O jejich toulkách přírodou, o tom, jak rozmlouvali se zvířaty a spřátelili se s vrabcem Čimčirínkem.

V roce 1912 byl válečným dopisovatelem na Balkáně, kde se seznámil s MUDr. Navrátilem, kterého později seznámil se svou ženou. Ta se do Navrátila zamilovala a s Těsnohlídkem se rozvedla.

V roce 1929 si vzal si Olgu Zámečníkovou. Vypadalo to, že se konečně Těsnohlídkovi podařilo zakotvit natrvalo.

Ale opakované zdravotní dovolené, které si v redakci vybíral, svědčily o opaku. Do jeho osobního života a literárních plánů opět „bouchne pešek“. Z poslední takové dovolené poslal do redakce smutnou a temnou báseň. Redakce ji tehdy neuveřejnila. Teprve autorův tragický konec prozradil čtenářům, kdo byla „paní“, kterou prosil, aby „zanechala díla“.

Trpěl depresemi. Neustále se obával o své místo v Lidových novinách. Začal mít pocit, že má vidiny. Jeho duševní stav se pomalu stupňoval k horšímu. Dne 12. ledna 1928 se v redakci Lidových novin postřelil. Stroje ze sousední tiskárny přehlušily ránu. Kolegové si zvykli, že hovoříval o sebevraždě. Spoléhali na to, že zůstane při řeči, a usmáli se. Ale básník se sesunul na zem. Z redakce byl odvezen do nemocnice na Žlutém kopci, kde svému zranění podlehl.

Jeho poslední verš to předpověděl: „Do ticha se mlčky ponoříme.“

Druhý den si po vyslechnutí zprávy o manželově smrti vzala život i jeho žena Olga. Otrávila se doma svítiplynem.

Redakce Hosta do domu zdědila po Lidových novinách prosezenou koženou pohovku. Kdysi prý sloužívala Těsnohlídkovi. Pamětníci vzpomínali, že se na ní smrtelně zranil, ale došel ještě na práh vedlejší místnosti: „Chlapci, já jsem se zastřelil.“